Koža, v ktorej žijem

Španěláci se v roce 2011 fakt vyznamenali - hned 3 pecky (La Cara oculta, Mientras duermes a tento kousek), o kterých se dá se říct, že jsou podle mého gusta. Opět skvěle zahraný, atmosférický snímek se šokujícími momenty. To bych u těch španělských filmů ocenil asi nejvíc, zjednodušeně řečeno - co film, to výborná pointa. Něco málo k tomu, aby se film dostal mezi elitu pětihvězdičkových, tomu schází, ale velmi dobré čtyři hvězdičky si to jistojistě zaslouží. 80% (24.04.2013)

Ten, kto od Pedra Almodóvara nikdy nič nevidel, môže byť dosť šokovaný. My ostatní vieme, že Pedro sa rád hraje so sexualitou svojich postáv. Potešilo ma, že Banderasa vidím konečne v niečom poriadnom. Fakt mu asi neostávalo nič iné, len sa na chvíľu vrátiť do Španielska. Film dokáže zaujať i šokovať, preto nie je dôvod nedať štyri hviezdy. 80%. (22.06.2012)

Pro mne druhý nejlepší Almodóvar. Emocionálně to na mě nezapůsobilo tak silně jako Mluv s ní. Kůže, kterou nosím je naopak tak neskutečně stylově vybroušená, až působí trochu chladně a vykonstruovaně. Režie je skvělá, originální způsob postupného odhalování příběhu se mi moc líbil, stejně jako nádherná kamera a její dokonale hladké přechody mezi jednotlivými záběry. Opět je zde typicky almodovarovská smršt´ vedlejších minipříběhů, které však nejsou rušivé a do celku krásně zapadají. To samé platí o jako vždy krásné hudbě Alberta Iglesiase. Nedá mi to, abych nezmínil jednu scénu, která mě svou dokonalostí uvedla téměř do vytržení...ano, je to ta v posteli, zejména přechod z Banderasova ucha do ústí hrajícího saxofonu. Kvůli takovým momentům miluji film. (12.10.2011)

Plným počtem hvězdiček hodnotím pouze filmy, které chci z jakéhokoliv důvodu znovu vidět. Tenhle film je natolik zvrhlý a šokující, že vlastně nevím, zda ho budu chtít ještě někdy vidět. Možná až vyprchají emoce a značně ho pozapomenu, objeví se opět v hledáčku mých zájmů. Almodóvarovi nelze upřít, že mi vnutil otázky stran zneužívání svých schopností a možností na úkor někoho jiného. (11.03.2012)

Večer jsem odmítla zdánlivě neodmítnutelnou silvestrovskou nabídku zajet si v noci do centra Vídně, nakonec rámusu bylo dost i tady. Dala jsem přednost Davidovi a Toníkovi, i když v obráceném pořadí: Bordwella jsem obratem zase zavřela a Banderase jsem dala celého. Takže poslední film, který jsem viděla v roce 2011, není otřesná blamáž s otřesnou, sebe sama parodující Sarah Jessicou Parkerovou "Nechápu, jak to dokáže", ale elegantně natočený, almodovarovsky vtipný, morálně zvrhlý, studený španělský kýč. S hodnocením si nejsem jistá. A asi nejsem jediná, kdo se měl chuť po skončení filmu podívat na "Spoutej mě!", alespoň na tu krásnou scénu "budu ti dobrým mužem a dobrým otcem našich dětí". (01.01.2012)