Čo keby sme žili spoločne?

No vida, že to jde. Mám na mysli natočit moc príma vtipnou komedii, která se obejde bez krásných mladých herců a přesto je víc než koukatelná. A ještě mě přiměla k úvaze, že máme občas tendenci chovat se ke starým, někdy už třeba i krapet popleteným lidem trochu přehnaně starostlivě, někdy i blahosklonně, jako k malým dětem a oni nás přitom při svém životním nadhledu shovívavě vyslechnou a pomyslí si něco o oslících. No, ne že bych jim to v takových případech zazlívala. Mimochodem, nejvíc mě asi překvapil Pierre Richard, takového jsem ho ještě neviděla, přitom, jak tam tak zmateně bloudil po domě mezi starými přáteli, s tím mírně vytřeštěným pohledem, v takových momentech byl až roztomilý. (29.11.2014)

Pět důchodců v jednom domě, to už je slušná přehlídka zdravotních i jiných problémů. Přestože po sociální stránce to vypadá, že francouzští senioři jsou za vodou. Daniel Brühl jim tam trochu snižuje věkový průměr, tedy klasická úlitba německým koproducentům. Postavy jsou uvěřitelné, dobře zahrané, také většina dialogů působí přirozeně (70%). (01.10.2015)

Začíná to narozením a končí to Alzheimerem. Nebo viagrou? Nebo růžovou rakví? Kdy to vlastně končí? Ono je to jedno, takže pojďme si užít života, dokud nás Zubatá neposune do dalšího levelu. Já jsem tedy doufal, že když se parta důchodců dá dohromady, tak z toho vznikne veselá taškařice, ale nestalo se tak. Ono se tak stát ani nemohlo, protože tohle je víc, než jen komedie. Mně by tedy ta komedie stačila, protože problémy stáří začnu seriozně řešit až tak ve druhé nebo třetí stovce let svého života. (01.10.2015)

Skvěle obsazená poeticky dojemná záležitost o stáří s nádherným poselstvím, že se ho netřeba bát, je třeba ho prostě přijmout, jako součást života. V tomhle ohledu mi to strašně sedlo. Kdo by si byl myslel, že s sebou Pierre Richard v devadesátkách mrsknul do žita, šeredně se plete. Pořád dokáže zaujmout a dojmout. A ostatní, s pořád šik Jane Fonda a neskutečně sympatickou Geraldine Chaplin v čele, mu zdatně sekundují. (01.07.2016)

Nejzábavnější ukázka stáří na filmovým plátně. Příběh odproštěný od laciných dojáčků, sázací na trefně až černě vtipné dialogy, francouzskou vyprávěčskou noblesu a vynikající herecké výkony. Zřejmě nejdelší aplaus co jsem po skončení projekce zažil, samozřejmně i já si o sebe trošku pomlátil dlaně, protože takhle zpracovaný téma neduhů staří si paci paci pacičky zasloužilo. Strašně chytře se tady podařilo zabalit smutek a trable do radosti a pohody. Navíc vidět po x letech mého milovaného velkého blondýna s jednou černou botou na stříbrném plátně, to je prostě radost. No a pokud vás k filmu nezlanařil můj bla-bla koment, tak třeba předprojekční odpověď pana režiséra na otázku, jak se mu podařilo dostat do filmu tak zvučná jména "Bylo to docela lehký, všem sem dal přečíst scénář a jim se prostě líbil". (25.11.2012)