Oddělen

Když jsem v úvodu spatřil citaci od Camuse, tak jsem měl tedy podstatně vyšší očekávání. Nedokážu přesně říct, kde se stala chyba. Brody se plížil životem bez života podobně jako tomu bylo v Camusově úžasné knize Cizinec. Navíc Brody dokáže zvedat své obočí jako nikdo další. Nedokázal jsem se v tomto filmu najít. Celé je to šíleně jednotvárné a ani mě nikterak nezajímaly životní osudy a postoje otravných středoškoláků. Oceňuji, že se tvůrcům podařilo navodit dokonale depresivní atmosféru. Snad jen si to žádalo trošku více vymazlit děj. Co se týče vyřčených myšlenek, tak jsem také nebyl po této stránce nijak naplněn. Co si budeme povídat, drtivá většina obyvatelstva pouze přežívá své ubohé životy a vypořádává se s problémy, do kterých se většinou dostali vlastním přičiněním. Já bohužel jaksi nejsem fanouškem uplakaného přístupu k životu a zbabělého svalování veškeré viny na okolí. Možná právě proto mi snímek úplně nesedl do noty. (02.05.2018)

Jeho srdce je loutna zavěšená, sotva se ho dotkneš, zní.. Překonávající se kantor Brody ví, že my všichni, naše bytí, je domem Usherů. Pravda je krutá, byť jsou tu jiskřičky naděje v podobě zájmu a snahy zachránit; třeba jen jednoho ze sta, i to by dávalo smysl. Proč ale ta forma horečnatého snu a přehnaná vyhrocenost? To sebemrskačské tlení v bažině deprese chvílemi odtrhávalo od reality.. „One of the hardest jobs I have is throwing cold water on young children's dreams. Ralph, you're not a kangaroo.” (Seymour Skinner) (25.10.2018)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)

And never have I felt so deeply at one and the same time so detached from myself and so present in the world. Film otvára tento výrok Alberta Camusa, ktorý patril medzi existencialistov – skupinu, ktorá hľadala odpovede na otázky o zmysle ľudskej existencie a jediné východisko nachádzali v smrti. Celý film pripomína také novodobé existencialistické dielo. Sme svedkami mnohých úvah o živote, ktoré nie sú práve najoptimistickejšie. Drobným nedostatkom je pre mňa len práca s kamerou. Inak skvelý herecký koncert Adriena Brodyho a už len preňho sa oplatí film vidieť. Bolestná snímka, ktorá ma od začiatku do konca hypnotizovala svojím pútavým rozprávaním natoľko, že som sa od nej nevedel odtrhnúť. (03.08.2012)

Mojimi očami nado všetko neúprimné, falošné, didaktické, so záverom, ktorý ma mal rozsekať namiesto toho mi svojou teatrálnosťou potvrdil, že s pánom Kayeom sme sa opakovane a (tentokrát) fatálne minuli...pretrpené, ale ako si čítam, som jeden z mála...jednoducho mi akosi nestačí nasadiť Lucy Liu allenovské popolníky, aby som veril, že je intelektuálka, ani Adrianove psie oči, ani umierajúci blízky, prostitútka s ranami (nielen) na duši...nie, nie, nie...presne to napísal David, "decentný diktát", absolútne súhlasím, ale na rozdiel od neho (*****) mi ostáva len DIKTÁT....a MARKETINGOVÝ HOLOCAUST ???!!! (28.10.2012)