Oddělen

Brody by pro mě vždy nudný "poker face", ale sem sednul výborně. Škoda pomalého, až trochu nudného, závěru, protože jinak má film co říct. Pravda, tempo není strhující, ale je to film o přemýšlení. Ukazuje, jak přistupovat k nezvladatelným dětem a že příběh z Pretty Woman je i není iluze, že je v životě běžné zažívat neldouhá euforická období, o kterých je důležité vědět, že skončí. Jsem rád, že jsem měl dnes tu správnou máladu, v nibém rozpoložení bych snímek tohohle typu možná sepsul. # [viděno: monitor, 5.1, EN sub] # příběh **** | hudba *** | humor - | akce - | napětí * | pustil bych si znovu *** (25.12.2013)

And...what´s your problem...??. Nekompromisní sonda do lidské duše s průvodcem, jenž se dobrovolně stylizuje do role zachránce těla i ducha. Před ním není nutné nic skrývat či obalovat. Není nutné se před ním schovávat za drsné řeči, agresi...citové pohnutky. On do nich vidí. Nevidí nic, ale i to je výsledek. Lidská duše je prázdná, snažíme se jí naplnit, ovšem marně. Marnost je zlo, plodí nenávist. Vůči sobě i okolí. On jejich duše naplňuje a nutí je přemýšlet v bezmyšlenkovitém světě, i když jeho duše již dávno odlétla. Schoulený, samotný chlapec zachraňuje ty, kteří o záchranu nestojí. Naprosto excelentní, ukázková režie ve velmi silném dramatu, ale i humoru, který by zde čekal málokdo. Bezchybný soundtrack a perfektní herectví. Takovéto filmy potřebuji. (10.09.2014)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)

VŠICHNI JSME STEJNÍ, VŠICHNI CÍTÍME BOLEST A VŠICHNI MÁME VE SVÝCH ŽIVOTECH ZMATEK..... /// PROČ TAHLE ŠKOLA NENÍ MEZI NEJLEPŠÍMI? (protože jsou to zmrdi a na každý hodině bych jednoho pro výstrahu ,,říznul“a nechal vykrvácet…) Jo, takový jsou první pocity, ale v hlavní roli je tu Adrien Brody. Zatvrzelej, rozjímající, zlomenej a ukázkovej příklad Watersova chlápka ,,za zdí“. ON by mohl změnit svět (k lepšímu, vole!…). ALE CHTĚJ LIDI VŮBEC DRUHOU ŠANCI? (nebo je to jen havěť, která musí trpět!…) Film, ze kterýho cejtím touhu po disciplíně, o očistu společnosti, vzpouru proti marketingovýmu holocaustu. A i když je to točený jinak, je mi ,,TO“ sympatický, protože ,,tomu“ rozumím. To, že Brody dokáže po Predátorovi zkrotit i černýho studenta totiž není až tak podstatný. Důležitá je formulace ideí slušnýho člověka. Zajímavej film, plnej lidskejch problémů, praktický přehlídky bolestí společnosti a několik verzí osamělosti nevýznamných mezi bezvýznamnými (a hovno potom, že jsou to tady (hlavně) učitelé). Hledáte myšlenku? Tady je! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Rád zjišťuju, že je všechno na hovno. 2.) Myslím, že TO můžu změnit 3.) Thx za titule ,,Bonolennes“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (12.05.2012)

Depresivní drama, které Vám toho hodně poví a je i velmi poutavě natočené. Zajímavé je, že nejsem podobný prakticky žádné postavě, ale dokázal jsem se s nimi ztotožnit. Dost se mi líbilo to popisování pocitů, někdy jsem se až divil, jak moc trefně byly popsány. Adrien Brody to zahrál výborně a ač má film místy pomalejší tempo, tak určitá atmosféra či emoce se určitě dostaví. 4,5*. (14.08.2012)