Žena v čiernom

Tak dobré hodnotenie a tak nezáživný film. Natočené je to slušne o tom potom ale bezcielne motanice v dome a medzi domom a dedinkou ma strašne uspávali. Jedine slušné a nečakané ľakačky fungovali na výborná a koniec bol super ale dal som to asi až na piaty krát, takže aj to hodnotenie je také aké to bolo "strhujúce". Skrátka o Daniela som sa nebál, keby tam behala polonahá deva prihodil by som možno hviezdičku naviac ;-) (29.07.2012)

Mlha houstne, voda stoupá, mrtvé tváře vykukují zpoza keřů a zvuk houpacího křesla mi ve vzpomínkách přivádí husí kůži i na místa, o kterých se nemluví. Daniel Radcliffe hraje velmi strhujícím způsobem a vstříc všem jeho odpůrcům jsem se musel od začátku usmívat, že Arthura ztvárňuje pojetím, které na Harryho nedává snad ani vzpomenout. S jízdami vlakem na místa plná duchů si sice pokoj nedal, ale Skoro Bezhlavého Nicka nečekejte. Dokud se v pozadí otáčí neznámá silueta, je všechno příjemně mrazivé, ale když se v okně objeví tvář nebo na skle otisk, stahoval se mi žaludek do nepříjemně malých rozměrů. Ženu v černém tak nejvíce svazuje relativně okoukaná dějová premisa, která v závěru stojí před těžkou volbou. Zda přinést happyend, který může být považován za klišé nebo přitvrdit varhanní muziku a čelit riziku přepáleného konce. Jak to dopadlo, se musí divák přesvědčit sám, ale film jako celek i díky opravdu nečekaně působivým momentům a pocitu "jestli se do toho baráku vrátíš, tak to hned vypnu" s přehledem obstál. (15.03.2012)

Ľakačky to malo pekne hnusné, až som sa radšej nedívala na telku - asi som príliš ľakavá alebo čo, ale takéto odschoolové vyblafnutia, keď v jednom momente zreve hudba a do obrazu vletí príšera, mi proste nerobia dobre - a zdá sa mi, že celá Žena v čiernom bola postavená na nich. Atmosféra bola slušná a potešil ma Ciarán Hinds, ale všetko ostatné bolo akési... priemerné. Samotný príbeh som poznala už predtým (v originále ma príšerne rozčuľoval hlavný hrdina), hoci si ho presne nepamätám - ale ani ten nepovažujem za extra výnimočný (pravdupovediac, neviem prečo sa kniha stala takou známou). 3* postačia. (21.05.2013)

Mám rád ženy v černém, hlavně teda v ložnici, ale jelikož v tomhle bijáku hraje Daniel Potter Radclife, tak je jasný že zdejší žena bude mít na sobě mnohem více černého oblečení než preferuji já a že děj se bude odehrávat všude možně, jen ne v mé ložnici. A taky že jo děj filmu se odehrává na ještě strašidelěnjších místech než je moje ložnice, což je jeho absolutně největší plus, protože výběr exteriérku a interiérku dokázal navodit bohovskou atmosféru. Leč dál už jsou spíše výtky, jako lekačky dobrý, ale nesmí jich bejt dvěstě v městě, protože to pak začíná trošku nudit a Danovu herectví, tedy spíše neherectví alá jeden výraz na jeden film taky moc nepomáhá, to umim taky, existiovat ve filmu a tvářit se, jako kdybych měl v prdeli znojemský okurky. (22.03.2013)

I've never been so fucking scared like this in my whole life! Nevím, jestli jsem ten večer, kdy jsem se na Ženu v černém dívala, byla v nějakém silném emočním rozpoložení, nebo, co to se mnou bylo, každopádně myslím, že takové stavy jsem snad u žádného hororu ještě nezažila. Byla jsem vyklepaná jak alík a tekly mi slzy "hrůzy", nebo jak to mám nazvat (víte, takový ten stav, kdy se někde oběť schovává před vyšinutým maníkem se sekerou, nebo prožívá šílenou noční můru a strachy začne brečet:) Hned úvodní půlhodinka mi nabídla zhruba šest šokujících lekaček, které mě totálně odrovnaly, a měla jsem dojem, že jestli to tak půjde dál, ve zdraví to nepřežiju. A kdybych se poté zbytek filmu nedodívala s ovladačem před očima, kdykoliv "to" přicházelo, zřejmě by k tomu možná i došlo:) Ačkoliv Žena v černém přináší ten nejklasičtější "Ghost Story," který není v podstatě nikterak originální, ani nijak složitě propracovaný, hustá a značně ponurá atmosféra viktoriánské Anglie a především samotná dokonale děsivá Dáma v černém vše bohatě vynahrazují. Takže v podstatě ta nejtradičněji zpracovaná duchařina, v níž opět figuruje starý, chátrající, "Scary House" s pohnutou minulostí a jeden zlostný duch, mi přivodila pravděpodobně ten nejděsivější status, jakého jsem zatím při sledování hororů dosáhla. A při pohledu na Daniela Radcliffa jsem měla dojem, jako bych se dívala na Richarda Armitage ve studentských letech:) (01.11.2013)