Nič nás nerozdelí

No konečně nějaká letošní "oscarovka", která má především srdce a je lidská. Byla jsem připravená na spoustu patosu a klišé, k mému velkému překvapení se však přesně tomuto režisér Juan Antonio Bayona do jisté míry dokázal vyhnout a vsadil spíše na realističtější a hlavně syrovější pojetí. Film, který nám opět připomíná, že na této planetě stále vládne příroda, je smutné, že podobné katastrofy lidstvo potřebuje, aby se alespoň občas dokázalo spojit, najednou nezáleží na barvě pleti, nebo národnosti, ale jde o to, že každý jsme živá bytost. Je jasné, že se na určitých místech musel poupravit scénář ku prospěchu filmu (scéna v nemocnici přece musela mít v sobě nějaké napětí), ale co na tom když mně tekly potoky slz, neměla jsem však pocit, že je někdo ze mě násilně ždíme. Režisér si zaslouží pochvalu za samotné zobrazení tsunami a vynoření Naomi je dokonalá ukázka znázornění okamžiku vítězství jednoho člověka. Celkově Naomi Watts je výborná a právě ona dost snímku přidala na jeho intenzitě. Není to dokonalý film, ale dojmout musí zákonitě každého. (09.01.2013)

Dokud se sází na civilní rozjezd a následný dokonalý audiovizuální zážitek, boduje Bayona prakticky každým záběrem. Dojemné momenty druhé půle a vzájemné míjení v záchranném centru ale k vlastnímu nemalému překvapení většinou míjely i mě. Tu sílu zkrátka v Impossible vidím a uznávám, jen necítím. Z úžasných hereckých výkonů celé rodinky to ale neubírá vůbec nic. (12.02.2013)

Z provedení katastrofy jsem odkopanej, je to ukázka, kolik dobrý filmař dokáže i bez armády kompjútrů jen prací s perspektivou a způsoby snímání. Pro mě zcela rovnocenná záležitost s potopením lodi v Pí a jeho život podmáznutá blátem a krví. Jinak - vždycky mě zajímá, zda je "skutečný příběh" jen alibi pro omluvení obvyklých schémat a klišé, nebo zda filmař dokáže z katastrofy vytáhnout něco víc než jen pár notoricky známých ponaučení o křehkosti člověka a síle lidství (poslední, kdo mě fakt uchvátil, byl Danny Boyle a jeho skalní amputace). Nic nás nerozdělí pro mě v klíčových momentech sklouzává do nepokryté exploatace, z níž jsem záhy ztratil veškerou diváckou rozkoš (někdy jsem váhal, zda je ta přepjatost ještě míněna vážně - zvracení řas a krve, které mimoděk vypadá jako scénka z béčkového hororu). Chci vidět něco víc než jen to, co znám z dokumentů a zpráv, byť je to oděné do mistrné formy. Ale řeči o hvězdách a melodramatické míjení jsou jako by z jiného moře než ta realistická vlna špíny, která mě na začátku proti mojí vůli tak brutálně strhla. Pro Bayonu mám vlastně spíš jen slova respektu, ale vážně by si měl dát pozor na to bezelstné podléhání očekáváním "žánru". A zkusit kopat hloub, protože tenhle film je vlastně jen "katastrofickou turistikou", kde všechno vyřeší harmonická láska... a dobré pojištění. (30.01.2013)

Umučení Naomi Watts střídá táta a manžel Ewan McGregor jako Samotář v Thajsku. Technicky brilantní, především v okamžicích, kdy si tichý vodní mixér pohrává s lidmi jako s přirozením, ale nesedla mi ta explicitní útrpnost a mnohdy zbytečné tlačení na pilu sentimentu. Jistě, mohlo být i hůř, kdyby tsunami dirigoval pomatený kazisvět Roland (kdo zná z paměti slova americké hymny, udržel by se na palmě) či kdyby se po thajském pobřeží zmateně potuloval přetrhdílo Cage a s výrazem vyděšené laně hledal své blízké. Takhle se dá napsat, že Bayona zvolil svou (na mainstream poněkud neortodoxní) cestu. Vzhledem ke znalosti věcí, co přijdou, mi přišla nejintenzivnější jedna ze scén na začátku, kdy dítě nemohlo usnout a došlo za rodiči do hotelové ložnice. Neváhejte a běžte se s ním podívat na hvězdy, jako by to bylo naposledy.. (08.08.2016)

Film je po filmařské stránce úžasný, o tom žádná. Problém je ale paradoxně v příběhu, který jsem očekával silný jako prase a nakonec se z toho vyklubala jen lehce sentimentální pohádka plná patosu o jedné rodince, byť asi pravdivá. Mě totiž mnohem více dojímaly a zajímaly příběhy všech těch lidí, které jsem viděl dvě vteřiny, když kolem jejich potrhaných těl projížděli hlavní hrdinové v autě, případně jsem o nich jen slyšel skrze ústní podání jiných postav (ano, to mě v rámci mezí dojat dokázalo, ne hrané emoce lidí, co nic neztratili). On totiž film o největší přírodní katastrofě 21. století zkrátka volal po nějakém tom komplexnějším obrázků, ne aby to nakonec působilo jako banální podkres, který dělal křoví dementnímu synkovi a jeho příběhu o změně z předpubertálního zmrda na Dalajlámu, kdy divák nesměl chybět u jediného projevu jeho nově získané empatie. Nemluvě o tom, že scény, které ve většině filmu vidíme, museli popsat (tudiž i sebe) samotní členové rodiny, jelikož nikdo jiný než oni sami jejich kroky po katastrofě jistě nemapoval. Nabízí se pak tedy otázka. Bylo nutné heroizovat a zaručeně zkrášlovat členy jedné luckerské rodinky a ukončit film jako "veselte se diváci, našli se" (a že to nikdo z nás netušil), nebo alespoň do závěrečných titulků nasrat takovou hovadinu, že tam tehdy umřelo 80 000 lidí a ještě tři roky potom celosvětový tým odborníků vytahoval "zmražená" těla z děravých lodních kontejnerů a porovnával jejich zuby s tisícovkou záznamů, aby mohl konečně sdělit jejich rodinám, že už je skutečně čekat nemusí? No, nevím co přináší přirozené emoce a co si musí vypomáhat patosem a zbytečnostmi. 60% (24.02.2013)