Dvíha sa vietor

Mijazakiho zasněná báseň, opravdu úžasně animovaná a se spolehlivě krásnou Hisaišiho hudbou. Řekl bych, že stejně jako - nebo ještě více než - o Horikošim je Zvedá se vítr výlet do duše samotného Mijazakiho a  zpráva o nesnadném životě v tehdejším Japonsku. Takový životopis, jakkoliv je idealizovaný, může Horikošimu závidět řada jiných osobností, které se dočkaly jen obyčejných hraných snímků bez špetky fantazie a podle okoukané šablony. (19.11.2023)

Hajao Mijazaki opustil fantazijní světy a předkládá nám životopisné drama svého oblíbeného leteckého konstruktéra. Tenhle film vyvolává rozporuplné pocity. Na jednu stranu je zde přítomna většina režisérových trademarků – především létání, a s ním spojené snění o volnosti, dále pak hlavní hrdina bez bázně a hany, který se vždy dokáže zachovat správně, a nechybí ani osudová láska, zasazená do kulis poeticky ztvárněné přírody. Na druhou stranu stačí pár náznaků, jako je konfrontace s německými oficíry, nebo scéna zatýkání konstruktérů v letecké firmě, abychom si uvědomili, že tady je nám asi více zamlčováno, než ukazováno. Film pak končí přesně v tom posledním momentě, kdy je ještě únosné odvracet pohled od nastávající válečné reality. Mijazakiho poetika stále bezchybně funguje a stále dojímá, zdá se mi ale, že právě v tomto příběhu má neobvyklou příchuť tak trochu zbabělého útěku před skutečností. (21.09.2021)

Nejsou od sebe snad vzdálenější národní povahy než ta Italská a Japonská. Mijazaki byl po celou svojí tvorbu Evropou inspirován, projektoval si do ní všechny své sny i naděje, nebál se jí ve svých dílech přetvářet navzdory historickým, společenským, kulturním, technickým či třeba architektonickým skutečnostem a vytvořil si tak svůj zvláštní prostor, do kterého si rádi chodí vydechnout i ti, kteří v těchto místech žijí a vědí, že tohle všechno je jinak. Ale přesto mají tendence propadat snění o tom jak málo stačilo, aby věci vypadaly právě takhle. Není divu, že jeden z motivů tohoto filmu je jak italský a japonský letecký konstruktér zjistí, že spolu sdílí sny, ačkoli se nikdy v životě nepotkali. Mijazaki se tu pokouší vyrovnat i dalšími kontrasty, které ho jako despotického pragmatického animátora úžasných snových říší celou dobu tíží a dává nám tak nahlédnout do života přesvědčeného leteckého technika, jenž se ve svém oboru nechává inspirovat sny či náhodnými vjemy z přírodní říše (kouzelný detail, kdy si Džiro při spatření kostry křídel amerických stíhaček uvědomí, že v USA se také jedí makrely). Čím déle film trvá, tím je jasnější, že v žádné z těchto otázek nedojdeme k uspokojivému řešení, protože cokoli Džiro dokáže na jedné své straně, tím přijde o něco na straně druhé. A přetrvávajícím pocitem je pak vlastně jeho závist vůči svému příteli ve snách, který narozdíl od něj pochopil, že za větou "Le vent se lève." následovalo vždycky "Il faut tenter de vivre!" "Sem se pochopitelně nedá normálně dostat, ale teď můžeme. Sny jsou v tomhle nesmírně praktické." (14.06.2024)

Těžko můžu dát lepší hodnocení filmu, kde mi byl hlavní hrdina vrcholně nesympatický: a) jednak zjevem typického šprta (ok, ok, za to nemůže, když se jednalo o životopisný film), brýle, pisklavý hlas, a ač z japonštiny umím akorát aligatóóó, zdálo se mi, že má nějakou špatnou výslovnost, jako by si k tomu všemu kapku šlapal na jazyk. Navíc hodně hulil, a to dokonce i pod nos tuberické manželky b) svými postoji a myšlenkami - nejdůležitější pro něj bylo postavit nové a skvělé vojenské letadlo, a vůbec ho nezajímalo, že ho tehdejší rozpínavé Japonsko určitě nemíní použít pouze pro svojí obranu. Stejně neuvažující byla i jeho manželka, která mu gratuluje k úspěchu, a neuvědomuje si, že kvůli jejímu manžílkovi a jeho letadlu zahynou tisíce a tisíce lidí. Čili naoko slušní a hodní občané, ale ve skutečnosti důsledky své činnosti předčí masové vrahy. Divím se, že si Mijazaki vybral zrovna tohle téma, holt asi už Japoncům otrnulo. Ostatně se vsadím, že i Němci za pár století budou oslavovat Hitlera, protože národy jsou bohužel nejvíc pyšné na to období dějin, kdy zabíraly největší území, ne na období, kdy se obyvatelstvu žilo nejlépe. (09.02.2015)

Tak když už i pohádkovej děda vyměkává, tak to vážně s tímhle Světem není něco v pořádku :). Už jeho předposlední film naznačil, že tenhle geniální tvůrce postrádá svou dřívější originalitu. Tenhle film to jen potvrdil. Nejen, že to už není vůbec pohádkový, což je jeho největší síla a údernost. Ale tohle byl jen obyčejnej příběh o týpkovi, kterej vyráběl letadla...A co jako? Kde sou různý pohádkový příšery, kde sou všecky ty čarodějové a japonský bozi? V pytly :( Co se děduloj pořád musí nechat, tak dodonalý obrazy krajiny, mraků, mostů, baráků. V tomhle je tenhle týpek nepřekonatelej. Příště si na nás snad přichystá zas nějakou pořádnou pohádku! Málo fantasy! (23.09.2015)