Slnko v sieti

Aký je rozdiel medzi bratislavským prašným dvorom a brigádou na vidieku? Ktoré dievčatá sú krajšie? A kde sa dá lepšie učiť životu? Čo čakať od zatmenia slnka a od jeho nového východu? Umelecký film nielen kvôli krásnemu vizuálu, ale aj tým, že otázky v ňom kladené medzi riadkami, má potrebu zodpovedať divák sám. Toto dielo by sa dalo bez problémov zaradiť do Novej vlny, ktorá sa vtedy šírila Európou. A je naše! (09.08.2014)

Tím, čím je pro francouzský film Godardův U konce s dechem, je pro ten československý Slnko v sieti Štefana Uhera. Po letech filmů poplatných režimu, popřípadě pohádek (které mě nikdy nazjímaly) a většinou nevalné úrovně přišel Uher se svým nádherným snímkem, kde zobrazuje život mladistvých bez přikrášlení (např. používá jejich jazyk plný hovorových výrazů, což komunističtí funkcionáři těžce vydýchávali). Kouzelný příběh Fajoly a Bely je protkán mnoha narážky na režim (z nichž mnohé dnes ani nezaregistrujeme) a nasnímán luxusní kamerou Stanislava Szomolányiho. Najľapšie slovenský film všetkych čas. (09.04.2006)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)

Úvodní zatmění se netýká jen Slunce, ale také zraku a mysli. Většina postav je úsporná v dialozích i v myšlení. Nikomu se do ničeho nechce. Zanikají rozdíly mezi mladými, kteří se věci ještě řešit nenaučili a starými, kterým se již nic řešit nechce. Obtížně uchopitelnou výjimku představuje Fajola, možná lyrik, možná „debil, a ne lyrik“, jehož komunikace s fyzicky jakoby nepřítomnými rodiči povzbuzuje podezření ohledně psychické nemoci. S jeho sbírkou fotografií rukou souvisí brigáda na venkově, kde zjišťujeme, že ruce jsou pěkným symbolem, ale ne nutně něčeho ušlechtilého, neboť také zde všichni tak trochu kradou. Polarita města a venkova není založena na rozdílností lidí (stejně jako v případě mladých/starých), ale prostředí. To v jednom případě chátrá (venkov) a ve druhém se vyvíjí k horšímu (město zohyzděné televizními anténami). Neotřelá režie a pozoruhodná vizuální stránka – skvělá kamera Stanislava Szomolányiho! – myšlenkově bohatému dílu navíc brání v tom, aby působilo zastarale. 80% Zajímavé komentáře: Madsbender, Sandiego, tomtomtoma, tuberatanka (05.12.2019)

Některé scény se hned tak z paměti nevypaří, třeba ta, když děti vedou slepou matku k vodě. Podmanivá kamera divákovi také utkví. A i když vím, že Uher chtěl bouchajícími dveřmi umocnit pocit stereotypu, mám dojem, že tohle je ten jediný, který mu s chutí odpustím. Ano, když byly dveře opravené, jejich zvuk mi chyběl, mezi domy nebylo vše v pořádku a kompletní. A nějak podobně na mě působí celý film. Dá nám zvyknout na Fajolovy pobyty na střeše plné televizních antén, aby jej odvedl na brigádu. Nekončící úseky ze života dospívajících dětí jsou protínány vymazlenými záběry Szomolányiho kamery. Nevyvážený film, z kterého chvílemi jásám, abych se záhy začala nudit. (21.02.2016)