Orol Eddie

Škoda, že se zjednodušovalo, neboť Eddieho kravení na můstcích trvalo podstatně déle, než jednu olympijskou sezónu. Šáde, že nebyl obsazen ještě retardovanější herec, protože Egerton se sice překonával, ale na orlíka to nestačilo. End thysis epyty, nacpat do role Pearyho Hugha jen proto, aby se utržilo více na nateklých klitorisech. Jinak však smekám, výborné píárko pro skoky, důstojný následovník filmu o calgaryjských souputnících z Jamajky a především - tento příběh už měl být zpracován dávno. Příběh, ze kterého by Coubertin nadšením vytekl. (16.01.2017)

V jedné diskusi na téma účasti podobných osob jako Eddie na profesionálních sportovních akcích (ano, já vím, že Olympiáda je "pro amatéry", ale realita je o něčem jiném) jsem se vyjádřil značně záporně a tento názor jsem nezměnil ani po tomto filmu. Já vím, plnění si snů a podobně, to je vděčné téma, jenže to obvykle něco stojí a nemělo by to jít na něčí úkor. Jako prakticky ukradnout rodině auto a peníze, abych si mohl plnit sny, ještě s moc měkkou maminkou za zády, to nějak není pro mě. Zvláště mě to pobavilo, když se pak Eddie bavil s Pearym o nalezení bankovky. Tátovi sebere úspory, ale deset liber by vrátil. Asi jsem na podobné věci moc zodpovědný. Druhá věc pak je, že místo někoho takového by se mohl a měl kvalifikovat na sportovní akci aspoň jeden kvalitní sportovec navíc. Čímž neříkám, že se na film nekouká příjemně a že jsem se občas i nezasmál, ale nesměl jsem moc přemýšlet o obsahu. (10.12.2017)

Olympijský duch pošel už někdy v polovině 20. století, zbyl po něm pouhý olympijský puch a i okřídlený Kuberténův výrok o převaze účasti nad vítězstvím se od té doby stal úsměvným kýčovitým anachronismem, který by se z fleku dal tisknout na hajzlpapíry. Typický moderní olympijský „amatér“ v životě lopatu neviděl ani v televizi a hnán vpřed sponzorskými „dary“ výrobců sportovního oblečení a náčiní, menstruačních vložek, jogurtů, piva, aut, nevýhodných půjček a hypotečních úvěrů či předražených mobilních signálů jak je rok dlouhý pouze urputně dopuje a pod nálepkou „Sportem k trvalé invaliditě“ neúměrně huntuje své tělo, jen aby byl slavný, nesmazatelně se zapsal do komerčně vyhajpovaných análů, sponzoři mu zvedli plat a ve třiceti dostal oprávněné ZetTéPéčko spolu s nejmodernějšími kloubními náhradami a teplým funkcionářským místečkem v naprosto nekontrolovatelné díře na prachy zvané Státní olympijský výbor. Proto je velmi milé až exotické, když se občas mezi tu vysteroidovanou strojovou „amatérskou“ elitu procpe nějaký nesponzorovaný nemotorný manták, jenž se z celé své blahoslavené duše opravdu chce „jen zúčastnit“. Být už tehdy v Kelgery internety, stal by se Orel Edý bez pochyby vatařem a nejslavnějším Tytrubkářem všech dob. Veřejnost totiž nesmírně zvráceně miluje sledovat a lajkovat retardéry, dementy, mongoloidní potraty a jiné postižence, ať už skáčou na lyžích nebo zpívají, že milujou Májnkraft. Zaostalá zrůdička Edouš by byl ideálním vzorkem a rozhodně už tenkrát i daleko lépe naplňoval ony správňácké olympijské ideály čistoty ducha než třeba tehdejší skokanský fenomém, sociopatický násilník a egoistický kokot Matti Nykänen. Taxe ten zabrzděný velkobritský pták alespoň dočkal vlastní limonádičky naplňující hřejivým pocitem srdíčka všech romantických snílků, že když má jeden veliký sen a jde si odhodlaně za svým, taxe mu splní, ať je to retard, jaký chce. No, já jsem kupříkladu za všechny ty potencionální oběti rád, že se Edýmu nezdálo třeba o kariéře leteckého dispečera, velitele jaderné ponorky nebo Houmra v Dukovanech. Každopádně je to film na úrovni Kokotů na sněhu, negerského to bobu ze stejné olympiády, tedy milý, příjemný a zábavný, ačkoliv se skutečných událostí drží asi jako mrdka na skle a je notně dramaturgicky popkornově dopatosovaný. Mimo jiné páreček škaredých, proplešlých, nudných a otylých strejců, který ve skutečnosti učil toho létajícího downa příliš nepadat, nahradil překrásný kůl boreček Hjů, aby si na své přišly i dámské karpální tunely, a i řádně zhnusený Výron Egrtn (mimochodem herecky výborný) je oproti původnímu nedonošenci pořád ukrutný sympaťák. (23.04.2017)

Tak tahle se dělá životopis! Sice bych i věřil, že podle pravdy je zde toho asi tak 5%, to však neubírá na fantastickém kinematografickém zážitku, zesíleném několika srdceryvnými záběry a naprosto fantastickým finále, při kterém se všechno zastaví a člověk jen v napětí čeká jak to dopadne. Producentská přítomnost osobitého génia Matthew Vaughna je zde cítit na míle daleko, Dexter Fletcher bezpochyby jede v jeho šlépějích a v několika scénách jsem si řikal, že takhle by to přesně natočil Vaughn. Vynikající casting, srdceryvný příběh, kokosy na sněhu..ten film má všechno...9/10 (06.06.2016)

Jít si za svým, neotáčet se za neúspěchy. Vzít si z nich jen to dobré a pospíchat za další výzvou. Nevyšlo to už mnohokrát, na skokanském můstku nicméně nějaká šance na vysněnou olympijskou účast je. Zvlášť když Velká Británie pamatuje ve své olympijské historii jediného (neúspěšného) skokana. Postrach můstku přichází na scénu. Velkým plusem je to, že nejde o typickou životopisnou nudu, kterou nás tvůrci každoročně několikrát zásobují. Ano, tenhle neúnavný optimista skutečně „skákal“, ale je radost sledovat, jak se drápe nahoru. Celé je to stylové, velmi sehrané a má to (alespoň v první hodince) velmi slušné tempo. Omlouvám se, obrýleného Tarona Egertona jsem jaksi nepoznal, jeho bezprostřednost je nicméně kouzelná. Stejně jako zprvu neochotného a chlastajícího kouče (a hlavně Australana, který sníh asi moc nezná) Hugh Jackmana. Chemie mezi nimi funguje, navíc jim nahrávají vděčné vedlejší postavy. Zhruba v polovině se to ovšem přehoupne do předvídatelných vod (už předtím to přitom bylo na hraně), kdy jen sledujeme, kdy, kde a s jakou pompou skočí, kdo mu hodí nějaký ten klacík pod nohy a jak bude nakonec i taťulda u televize slzet dojetím. Je fajn snít, páč se to dnes trochu vytrácí. Ale tři hvězdy jsou tak akorát. Na mě prostě až moc šablon. (02.05.2017)