Zbohom, kráľovná

Těšila jsem se, že se dozvím něco nového a zajímavého. Ale opak je pravdou. Bylo to natočeno způsobem, kde se počítá s tím, že už všechno o té době víme a proto nám místo historických faktů naservírují lesbické vztahy hrdinek. To by ani tak nevadilo, kdyby ten film měl nějaký děj, nějakou hloubku, ale celý film čekat, že teď to příjde a ono pořád nic, tak to je tedy něco. A ten závěr! Doufala jsem, že když je hrdinka celou dobu tak tajemná, že se na konci dozvíme něco, co za to stálo koukat až do konce. Ten konec mě tedy ale dostal. Dozvědět se na konci to, co jsem tušila už na začátku, to bylo tedy opravdu vyvrcholení :-) Ten film mě, kromě skvělého interiéru a kostýmů, prostě zklamal. (15.08.2014)

V poslednej dobe mám pocit, že pomaly do každého druhého filmu nasilu tlačia nejakú tú lesbickú story. Nie že by mi to nejak extra vadilo, pokiaľ to nie je robené prvoplánovo. Či mala alebo nemala Mária Antoinetta viac než priateľský vzťah s Gabrielle de Polignac sa už aj tak nedozvieme, takže dajme tomu, že mala, ale v tom prípade mohli tento príbeh vo filme aspoň rozvinúť. Takto to nebola ani ryba ani rak. A len taká perlička k tomu, že Mária Antionetta hovorí Gabrielle de Polignac aká je mladá a krásna..to síce sedí vo filme, ale v skutočnosti bola Gabrielle de Polignac od kráľovnej staršia o 6 rokov. Aspoň že tu boli krásne dámy s hereckým výkonom v (mojom osobnom) poradí Diane Kruger, Léa Seydoux, Virginie Ledoyen. (28.07.2013)

Z filmu mám rozporuplné pocity, ale líbila se mi jednoduchost, jakým bylo dané téma pojato a syrovost, s kterou ukazoval život ve Versailles, jako prostředí zcela odtrhuté od okolního světa. Plakát tohoto filmu, na němž jsou dvě nádherné ženy, které spojovalo velice silné pouto a přátelství, to byl jeden z nejlepších a hlavně nejitenzivnějších momentů filmu. Čekala jsem co se stane ;) Pocity a myšlenky, které se odehrávaly v nitru Marie Antoinetty poslední dny jejího života (aniž by to věděla), jsou nám utajeny, ale její příprava na odjezd ze zámku mi připadala v určitém směru absurdní :D :D Ovšem pro lásku je člověk schopen čehokoliv, třeba se převléci do jiných šatů... (09.05.2013)

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)

Představte si, jak se bude chovat naše „smetánka“ když půjde do tuhého. Jak budou balit, jak se budou chovat ti služebníci kolem. Pokud to chcete vidět v barvách, podívejte se na Sbohem, královno. Přesně vystižené charaktery a vztahy mezi lidmi vládnoucími, uzavřenými v pocitu neomezených možností, věčné moci, bohatství a slávy a jejich přisluhovačů, lokajů (kolik z nich si svých pánů váží či mají odvahu jim ukázat jejich omylnost?). Zasazeno do povedeného dobového kostýmního dramatu. Vidíte nějaké podstatné rozdíly se světem kolem vás? Já ne. Za pozornost stojí dvě hlavní postavy - komorná Léa Seydoux a královna Diana Kruger. Jsou výborné. Na Gabrielle de Polignac v podání Virginie Ledoyen raději zapomenu. Toto se režiséru Jacquotovi povedlo. (15.03.2014)