Láska

Spíše festivalový film (což je u Hanekeho zvykem), tentokrát o souznění dvou celoživotních partnerů. O tom, kam až je člověk ochoten pro lásku zajít, kolik toho dokáže obětovat a snést. [OSCAR 2013] .. 5 nominací. Soška pro neanglicky mluvený film je asi povinností, radost by mi udělala i cena pro herečku Emmanuelle Riva .. (16.02.2013)

Pozastavím sa pri úlohe interiéru vo filme - strohý realista Haneke v Láske na základe v princípe totožnej premisy narába s divákom presne opačne ako bláznivý surrealista Gondry (resp. Boris Vian) v Pene Dní. …................... Premisu oboch filmov tvorí manželský pár, ktorého chod naruší náhly vpád choroby, pomaly požierajúcej ženskú protagonistku. Muž sa z lásky k nej snaží veci zachrániť, pomôcť čo najviac pri boji s chorobou. Pri sledovaní v podstate totožného príbehu sme svedkami dvoch odlišných spôsobov podaní a apelovaní na divákove city. …................ Boris Vian (M. Gondry) využíva všetko okolité, celý diegetický priestor filmu k intenzívnej spoluhre s dianím na plátne (simultánne so zhoršovaním choroby sa zmršťujú priestory domu, sluha starne, kvetiny vednú a obraz stráca farbu), všetko je poriadené zintenzívňovaniu pocitu melanchólie, smútku, beznádeje a finálnej straty. Pena dní nešetrí citom ani výrazovými prostriedkami. ….................... Formálna stránka filmu Hanekeho filmu si naopak drží striktný odstup, neprejavuje žiadny súcit a súhru s dianím, nevyvoláva žiadne emócie. Interiér má vo filme, obdobne ako v Pene dní, dôležitú úlohu. Celý film sa odohráva takmer výhradne iba ňom, pripomína Berolucciho filmy (Posledné tango v Paríži, Rojkovia, Ty a ja) s kopou ľadu za golierom - navodzuje stiesnený dojem, ale s dianím akoby už viac nekomunikoval. Svojou uhladenosťou a čistou krásou predstavuje presný protipól toho, čo sledujeme - stav strohej vyváženosti, príznačnej aj pre formálnu stránku. ….................... Vo Funny games rozrušil Haneke plynulý tok ukľudňujúcej vážnej hudby grindcorvým chaosom, v Pianistke zas krásnu, profesionálne bezchybnú emocionalitu hudby deformovanou emocionalitou človeka a v Láske je narušiteľom spomenutej vyváženosti choroba, avšak film nič nedáva najavo. Prostredníctvom svojej formálnej stránky ponúka divákovi anestetikum, držiace ho od deja v chladnom odstupe. Opozíciou k tomu je práve Gondryho empatia a spoluprežívanie, prenesené do formy a z nej priamo na diváka. Pena dní je po emocionálnej stránke oporou, spoločníkom, vytvára medzi sebou a divákom náruživú spojitosť. Pri Láske je divák naopak sám a izolovaný, tým pádom je ťažšie vstrebateľná. …................... Gondryho film, a Vianov nápad, je štylisticky výraznejší, hravejší a príťažlivejší, je ľahšie sa ním nechať strhnúť, ale Hanekeho menej prístojný odstup je rafinovanejším. Trpezlivo a nenápadne diváka stiesňuje a vrstvu letargickej strnulosti, ktorú na diváka nanáša, dokáže spoľahlivo rozrušiť jediným ráznym gestom. …................. Pena Dní pôsobí ihneď. Na zapôsobenie Lásky si treba počkať a výsledok je o to jatrivejší. Oba filmy majú špecifické čaro a bok po boku tvoria zaujímavú dvojicu variácií na jeden motív. (20.05.2014)

Zase ten pomalý Haneke, který nechává hodně práce na divákovi. A za mě to je zase ano. Jsem rád, když mi režiséři neukazují všechno a nechávají mě samotného vyválet se v emocích, popustit uzdu fantazii, představit si scény za scénou. Snad jen jsem po Bílé stuze čekal něco podobně monumentálního a dalo mi trochu práce naladit se na intimní konverzačku Georgese a Anne. Každopádně Oscar je v dobrých rukou. Things will go on, and then one day it will all be over. (21.03.2013)

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)

Zatímco ostatní zde docházejí k tomu, že Láska není dojemný film o umírání, jak by se čekalo, ale chladná Hanekeho analýza, já myslím naopak, že nejde o chladnou Hanekeho analýzu, jak bych čekal, ale právě ten dojemný film o umírání. Když se podívám na kvantum dalších filmů na stejné téma, Haneke se neposunul nikam dál a nenabídl dostatečně víc, abych tuhle jeho práci nepovažoval za zbytečnou. Opravdu mě překvapuje, jak velmi obyčejně pojatý ten film je. Se vším, co v podobných kusech bývá, ve stejném množství a jen mírně zakryto o něco šedivějším vizuálem. Zklamání. Na každý pád se vysvětluje, proč Akademie najednou Henekemu tak rozumí - tady není, čemu nerozumět. Ona umírá, a to je prostě pech! (31.01.2013)