Láska

Neviem či to bolo spôsobené mojimi veľkými očakávaniami, ale pre mňa bola "Láska" veľkým sklamaním. Film dokonale zvládnutý či už z hľadiska vizuálneho, atmosferického či hereckého. Jeho chladný odstup a pomalé planutie sú riaž v poriadku...vlastne všetko by bolo v poriadku, až na to, že ja mám s týmto konkrétnym filmom v takejto podobe problém. Takže v tomto prípade to budú u mňa len 3* (70%). (17.01.2013)

"Veliká láska, láska bez výhrad, láska celého člověka k celému člověku, nemůže pominout léty ani smrtí." Já si nepamatuji, který film byl v poslední době tak nesmírně skličující a který by mnou tak emotivně zamával. Haneke šel hluboko do míst našich vnitřních zákoutí, která máme pevně zamčená a raději je neotvíráme. Jemu se podařilo dostat do těch míst, pak odejít a nechat nás celé rozbolavělé. (10.01.2013)

Co je láska? Podle jistého Rimmera z jistého seriálu je to jen "mechanismus, kteří vymysleli bankéři, aby nás donutili přečerpat si účet". Ale podle jistého Hanekeho se mi to líbí o něco víc, protože to je prosté "miluj v dobrém i zlém". Amour staví hodně na hercích a na tom, jak jim uvěříte jejich role. Naštěstí jsou oba opravdu skvělí, speciálně musím vyzdvihnout Emmanuelle, protože to byl panečku skvělý výkon, který by byl hodný i toho Oscara… Každopádně, tohle není příjemný film na koukání, ale je to tak skvěle natočeno, že zkrátka nebudete chtít odtrhnout oči. Už dlouho jsem neviděl film, jehož název by až tak přesně charakterizoval celý snímek. Prostě a jednoduše, je to film o lásce. 95 %. (20.02.2013)

Film pomalý jako samo stáří, na který si je potřeba vyčlenit místo, čas a náladu - nutné to podmínky ke vstřebání výmluvných záběrů malých katastrof beze slov, jako je opuštěná, nedokončená snídaně ve ztichlém bytě, která rázně a bez varování ukončuje způsob života tak, jak ho Georges s Anne doposud znali. Zvláštní pozornost je věnována konfrontaci blízkého pouta mezi manželi s odcizením jejich dcery, která se při sporých návštěvách svou nezúčastněností jeví jako pojišťovací agent, protože životní etapa, v níž se nachází a letitá odloučenost od rodičů neumožňuje sdílení jejich světa. "Láska" není o naději, ale o očekávání ještě horších časů, které nás zaskočí přesto, že bychom s nimi měli počítat - v dobrém i zlém, slibujeme, ale všichni doufáme, že nás druhá část odříkané formulky mine, a když ne, jsou tu přeci ještě ústavy a eldéemky, že? To Georges svůj slib dovedl až do krajnosti, a přesto, že trpím předsudky k asistovaným sebevraždám i milosrdným vraždám, dokážu jeho skutek pod tíhou Hanekeho argumentů pochopit. I přes nespornou výpovědní hodnotu a prožívané herectví Jean-Louise Trintignanta i jeho protějšku jsem si jistá, že jedna projekce zcela postačuje, ačkoliv nemohu zamlčet i pozitivní přínos, který spočívá v uvědomění si štěstí partnerské sounáležitosti a snahy o prohloubení schopnosti užívat si jeden druhého, dokud to jde... (14.04.2013)

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)