Prometheus

V touze za odhalením významu jeskynních vzkazů bych patrně neodolal nabídce na dvouletý spánek v tichu vesmíru a následnou procházku po planetě vzdálené tak, že tam snad ještě neslyšeli o ekonomické erudovanosti ministrů financí ČR. Pokud bych však náhodou ve spánku otěhotněl, tak mám vážné obavy o to, že samointerupci prskající chobotničky provádět nebudu a pokud snad náhodou ano, tak si před následným bojem slabošsky dovolím trošku pooperační slabosti. Z mého blábolu je snad patrné, že, přes solidní vizuál doprovázený hromovým burácením reproduktorů, mne Ridley Scott poněkud zklamal tím, že jednání většiny postav si mohu odůvodnit snad jen spánkovým únikem mozkových buněk do pohlavních či obdobných orgánů. A rád bych ho upozornil na to, že když mi nechtěl něco říct, tak mi to neměl ani naznačovat. (04.11.2012)

Má to pár momentů, které jsou filmařsky silné, ale jako celek je Prometheus přinejlepším rozpolceným filmem – napůl velkolepou podívanou s mnoha postavami a motivy, napůl bezkrevný slasher horor. Nejprve se v nás film snaží vyvolat dojem, že jeho středobodem je hra s postupným odhalováním prostředí a tak i zápletky, leč ve zlomových chvílích se nám to jak scenáristicky, tak režijně značně drolí. Namísto toho, aby film plnohodnotně zpracoval, co si již stačil za hodinu naložit (každá z postav má vlastní důvody pro to, zde být, některé se nám tak neodkryjí vůbec, viz. David, jiné zas mají nedůstojný odchod ze scény), jsme nuceni sledovat nijak zvlášť vzrušivou hororovou řež. Jakoby se tvůrci vehementně snažili vyhnout jakýmkoli odpovědím, buď protože si je chtějí schovat do sequelu nebo je zkrátka nemají (ale do sequelu je stačí vymyslet, viďte, pane Damone „Lost“ Lindelofe?). V závěru tak má film malinko naspěch a některých odpovědí se přeci jen dočkáme, když je v tom shonu mimochodem vyřkne některá z postav, která by tuto informaci rozhodně mít neměla a neodpovídá jeho dosavadnímu naturelu (ignorantský kapitán Idris Elba odhalí, k čemu přesně planeta slouží apod.). Když už jsme u těch postav – členové posádky v prvním Vetřelci byli jasně definováni, z Cameronových Vetřelců vzpomeňme na Hickse, Hudsona, Vasquezovou, Gormana… V Prometheovi jsem si často ani nebyl jistý, kolik členů posádky se momentálně pohybuje kolem ústřední dvojice (Rapace/Fassbender), natož jim z paměti přiřadit jména a charaktery (nedisponují ani jedním). Celkově: první třetinu se film velmi pomalu rozjíždí, při druhé nahlodá zájem a v té závěrečné se raději vyhýbá zodpovědnosti za tuhle navařenou bramboračku. Zábava to po většinu stopáže je, smysl ale příliš nedává. (10.09.2012)

Ridley už neví, co by vymyslel. Intenzivně opisuje z Aliena, nenápaditě cituje jiné mistry velkých filmových pláten (Kubrick, Lean), ale propracovanou mytologii ze spousty tajuplných náznaků dohromady dát nedokáže. Konzistentnější je přímočará, méně namachrovaná závěrečná třetina, kdy namísto nikam nesměřujících tautologií nastupují zlámané kosti, plamenomety a hrdinská gesta a pokus o filozofické sci-fi prodělává urychlenou transformaci v intergalaktickou variaci rape revenge movie (čím se Scott opět projevuje jako tvůrce schopný nezvyklé feminní empatie a velmi chytrého využívání genderových stereotypů). Proměna přístupu k látce je tak náhlá a nečekaná, že nutí plodit hypotézy, zda ze strany režiséra nešlo o krutý vtípek na účet natěšených diváků: chtěli něco velkolepého, fajn, tak je na to úvodu skutečně připravím, abych je pak ale tím surověji mohl vrátit do reality guilty pleasure žánrovkou. Spíše než v ironii bych ale opodstatnění hledal v nutnosti krátit – čili nám nezbude, než si na plnohodnotného Prométhea počkat do podzimu, kdy by mohl vyjít režisérský sestřih (po Království nebeském a Robinu Hoodovi začínám nabývat podezření, nejde-li tak trochu o součást promyšleného marketingu – vyvolat v divácích pocit, že bylo svébytné autorské dílo zprzněno zlými studiovými bossy a chtějí-li vidět původně zamýšlené film, musí utratit další peníze za digitální nosič...). Prométheus je úchvatně nedesignovaný produkt s nejasným účelem. V prodlužování - reklamní kampaní spuštěné - nejistoty, s čím na nás vyrukuje, spočívá jeho napínavost i kámen úrazu, neboť nedokáže nabídnout uspokojivou odpověď. Svým způsobem velmi vtipná „pointa“ už totiž, obávám se, napodruhé nikoho nenaštve ani nepřiměje k potutelnému úsměvu. Jestli bylo cílem filmu vyvolat rozpaky, svou misi splnil, uspokojivou letní zábavu však nenabízí. Čím netvrdím, že jsem se nebavil. Bavil, jenomže podobným způsobem jako například u Černočerné tmy, v jejímž případě byl poměr cena-výkon značně odlišný. 75% (02.06.2012)

Je to cool sci-fi. Působí to velkým dojmem, i když vlastně jen choděj z lodě do jeskyně a naopak. Omlouvám se za spoiler, ale vůbec jsem nepochopil, co měl znamenat ten sebevražedný začátek a pak taky proč ten robot dal vědátorovi do pití ufonskej shit. Vždyť z toho nic neměl... No každopádně jsem z kina odešel spokojený. (05.07.2012)

Musím uznat, že studio Asylum tentokrát šlo do sebe. Scénář je sice stejně dementní jako v ostatních jejich flácích typu "Megažralok versus crocosaurus" nebo "Bitva o Los Angeles" a samozřejmě i tentokrát celý projekt okatě parazituje na zavedené mainstreamové značce, ale nyní tvůrci zainvestovali do krapet lepších herců a hlavně nalili víc peněz do efektů. Ani slepota z třpytek dokonale renderovaných obrazů ovšem nemůže zastínit klasické trademarky "ústavových" filmů jako jsou scénář vzpírající se jakékoli logice, herci křiklavě přehrávající šablonovité figury, jejichž motivace lze stěží shrnout na delším prostoru než je holá věta, schémata ohlodaná na samu esenci a samozřejmě zcela fantasmagorické a spoustou koksu vydupané absurdní nápady vyvolávající salvy smíchu (zde vládne útěk před gigantickou pneumatikou). Zatímco ostatní tituly od Asylum budou za třicet čtyřicet let zapomenuté, "Prometheus" bude mít stejný statut jako dnes nejtřeskutější a nejabsurdnější padesátková sci-fi béčka v čele s "Plán 9 z vnějšího vesmíru". Už se těším, jak ho budeme coby roztřesení pamětníci uvádět na Festivalu otrlého diváka pro pobavené publikum další generace. ----- Dobře, a teď trochu vážněji: "Prometheus" není nic jiného než "Ztracení", které někdo vyfutroval Erichem von Dänikenem a plácnul do universa inspirovaného vetřelčí ságou. Ve výsledku to znamená maximální dřenění atmosféry, permanentní tahání za fusekli, komplikované blafování hloubky a hlavně princip, kde divák je navnazen příslibem odpovědí, ale místo nich dostane jen stále absurdnější kontra-indicie a ještě více otázek. Ostatně není náhodou, že jedním ze scenáristů je právě člen losťáckého pisálkovského týmu. ----- Pokud bychom hledali koherentní interpretaci filmu, lze říct, že se jedná o velmi sofistikovaný výsměch filmovým fandům. Postavy starého Weylanda a androida Davida jsou ekvivalenty filmových fandů (první investuje nemalé prostředky do svých obsesí, druhý absorbuje veškeré vědění, stylizuje se podle oblíbených postav, neustále trousí hlášky a vše, co ví o lidech a životě, má z filmů). Jejich společným cílem je vydat se na bájné místo, kde byl stvořen jejich vesmír, aby se setkali s Tvůrci (jak příznačné označení), kteří jim mají zodpovědět veškeré otázky. A když se k nim konečně dostanou, Tvůrce je jejich otázkami akorát popuzen a vyjebe s nimi. Rovina reálného života je zde také zastoupena postavou Elizabeth. Coby obraz manželky filmového fandy je démonizována jako lůno, z něhož vzejde zdeformovaná bestie, ale když fanda přijde o všechno po traumatizující a vpravdě kastrační zkušenosti s Tvůrcem, nakonec stráví zbytek své existence jako impotentní schránka, která jen bude vozit starou za jejími zájmy. ___ Více v recenzi pro Cinepur. (15.06.2012)