Hudba hrát nepřestala

Byla to tenkrát velká sláva. Hluboko pod hangárem D v hollwoodském studiu, v tomto přísně utajovaném laboratorním komplexu se tajné sektě židobolševických nacistů, placených ilumináty vedenými korporacemi podařilo nevídané. Vytvořit první artificiální program, který dokáže sám vytvořit film. Byl nazván Jim Kohlberg ver. 1.0. Se svou závěrečnou zkouškou si poradil nevídaně a to bylo zadání dosti zákeřné: vytvořit film pro babičky, tatínky, synáčky v pubertě, synáčky před pubertou, prakticky pro celou rodinu i se psem a morčetem. Film musí oslovit klasický mejnstrýmáky i ňůejdžácký citlivky a dá se při nejlepší vůli zaplatit bankovkama z Monopolů. Jim Kohlberg ver. 1.0 si poradil neuvěřitelně - automaticky vyšoupnul z databáze téma o sbližování generací prostřednictvím hudby, nicméně moudře vyfiltroval variantu ze současnosti, kde syn zasvěcuje svýho ZZTopáckýho fotra do tajů techna či dubstepu. Vytáhnul klasický pecky ze šedesátek a sedmdesátek, kde platí většinovej názor, že komu se nelíbí, tak je ignorant. Ve střihový sekvenci dojímá publikum Simmonsem, který proniká do tenat hippie rocku a finalizoval celou událost na koncertě, kde se do té doby skeptický otec pořádně odváže. Jasně, arogantní diváci si sice připadat, jak u zaseklý desky, ale pro ty ostatní tu máme prvotřídní nálož toho nejlepšího: borka z jídelny, která opětuje city největšího retarda ve svym okolí (do budoucna snad opraví patch), synáček se setká s amnézií se svými rodiči po 20 letech, liberální matka a skeptický otec, ošklivý doktor zastupující nepřející fujfuj státní instituci, schopnost vyjádřit se jenom, když kolem hraje oblíbená muzika (hoho), je tu všechno. Formálně uznali i vynálezci, že přístroj sází spíše na jistotu a nemusíme se obávat, že by vytvořil nějakou zajímavou jak vizuálně nebo koncepčně sekvenci, ale to prý neva, protože téma je tááááák srdcervoucí, že se každej vysere na to, že šel ve skutečnosti na film a tuhle neskutečnou klišovitou, nudnou, neinvenční, rádoby nezávislou a city z hovna ždímající sračku a bude hodnotit vysoko, protože mu to zahřálo chlopně. Zlatej sex a násilí. (22.03.2012)

Music Never Stopped patří k těm filmům, ke kterým jsem ihned po zhlédnutí začal shánět hudební doprovod. Hudba je krásně propojena do tragického příběhu syna se ztrátou krátkodobé paměti (50x a stále poprvé v o trochu vážnějším podání) a otce, pro kterého se opětovné sbližování se synem stane vykoupením a cestou za sebepoznáním. J.K. Simmons mi nemusel nic dokazovat, patřil a stále patří mezi mé oblíbence, Julia Ormond i s viditelně přibývajícími léty neztratila nic ze své přitažlivosti a Lou Taylor Pucci mě nebývale překvapil. Nebýt Jany Eyrové, tak je Music Never Stopped zatím nejlepší film letoška. (29.11.2011)

Pěkný příběh o životě otce a syna, které dělí to, co je ve skutečnosti spojuje. Odlišnost a pochopení tu znázorňuje postoj k hudbě jako takové, vnímání textu a jeho smysl, divokost a melodičnost, důvod vzniku písně. Příběh je krásným příkladem cesty k pochopení života jiné generace, která je ovšem lemována ostrými trny. Příběh má atmosféru, která se těžko popisuje, ale dobře poslouchá. Hudba je tu klíčem k lidskosti, smutku i radosti. Hodně dlouho jsem neviděl Julii Ormond a jsem rád, že jsem na ní takhle náhodou "narazil", je pořád tou příjemnou herečkou, jak si ji pamatuji. (27.01.2012)

50x a stále poprvé je na rozdíl od tohoto filmu profláklej kousek, ale mají toho opravdu dost společného. Hlavně tedy samotnou myšlenku, kolem které se točí oba filmy. A i přesto, že je tento film daleko více vážný, dokázal mě po celých 105 minut zaujmout. Proměna vztahu nemocného syna s tátou, emoce, krásná hudba s tím spojená, to všechno z tohoto filmu dělá drama, které zaručeně nezapomenu. Je to jeden z řady těch amerických nezávislých dramat, který mě naprosto upřímně pohltil. Můžou za to určitě i samotní herci J. K. Simmons a Lou Taylor Pucci, kteří zahráli fakt skvěle a vztah táta - syn předvedli v té nejzajímavější a nejupřímnější podobě. (24.02.2013)

K filmu ma prilákal trailer naládovaný hudbou, ku ktorej sa môj vkus stáča čoraz viac, no hlavnou devízou sa ukázal byť scenár, z ktorého mám pocit, akoby vychádzal z vlastnej skúsenosti jeho autora. Príjemne precítený no bez zbytočného predramatizovaného balastu, dobre obsadený a nechýba ani moja obľúbená pastelová paleta. Možno zhrnuté príliš všeobecne, no to už je u tých pocitovo-zážitkových filmov raz tak. Jednoducho treba vidieť. (04.09.2011)