Rozchod Nadera a Simin

Asghar Farhadi si napodruhé u mě vylepšil skóre, nakolik mě jeho nejnovější Hrdina minul a působil na mě jako tuctový až mdlý festivalový snímek, u Rozchodu Nadera a Simin to naštěstí za mě neplatí. Tento film nabízí zajímavý pohled na dění v cizí krajině s odlišnou kulturou, systémem a náboženstvím, ale současně rozehrává problém, jaký nenese omezení jen na íránské reálie. Nešťastný incident, soudní procesy, lidské charaktery, rodinné vztahy... vyšetřování s cílem spravedlnosti, proti tomu předsudky i jednání s cílem zisku a prospěchu. To je věčný a univerzální. Snímek má obrovskou výhodu v téměř neustále přítomném napětí po celé dvě hodiny a výborném scénáři s provedením, kdy postavám věříte i během náhlého obratu či odhalení dlouho před divákem utajené skutečnosti. Drobné mínus po skončení možná vidím v nedořčených zásadních rozhodnutích hned dvou postav. Jako obvykle oceňuji silnou realističnost, vyvolávající v divákovi silně autentické dojmy, byť celkový styl tohoto filmu s dynamickou kamerou je opět odlišný od toho, co jsem z íránské kinematografie viděl doposud (evokoval mi spíše současnou rumunskou tvorbu a režiséra Cristiho Puiu, hlavně Smrt pana Lazaresca). [85%] (23.04.2023)

Pááni, nechat si tak u nás každého z fleku ve vazbě za kdejaké nařčení, tak nikdo nejsme věčně doma :-O. Mno, skončila jsem unavená skoro stejně, jako bych se osobně účastnila soudních tahanic a i když nejsem tak naivní, abych beze zbytku zhltla, co mně íránská cenzura naservírovala, trvám na tom, že Simin byla pitomá nána a Nader je svým náboženstvím ochuzen o svatozář, která by nejlépe vystihovala jeho toleranci a respekt k svobodné vůli své ženy ve zřízení, které takovému jednání určitě nefandí. Drama s detektivní zápletkou používá samotný rozchod jen jako spouštěč událostí a i náboženská omezení jsou zmíněna jen okrajově, takže nakonec má hlavní roli morálka - vina, strach z následků, tíha zodpovědnosti, výčitky a záchranné lži - zkrátka podobná myšlení i pochybení v kulturně rozdílných společnostech... a o tom je. (04.05.2013)

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 24 - Írán. Film, jenž atakoval moje vedoucí Rumunsko, ale zůstává zatím těsně druhý. Rozchod Nadera a Simin dokazuje, že i film, v němž nejsou akční scény, násilí a sex, dokáže strhnout neuvěřitelným způsobem a během 120 minut vůbec nenudí. Všichni tady v ČR v teple našich domovů víme úplné hovno, jak to v Íránu chodí, takže já se rozhodně zdržuji výkřiků do tmy typu, že je v Íránu takové a takové právo, takové a takové zvyky, a že ve filmu bylo něco přiklášenou, upraveno, cenzurováno. Jsem imunní vůči mediální masáži, že je Írán nebezpečný a ohrožující světový mír atd. Mně se to jako film moc líbilo, je velmi podnětné a obohacující sledovat očima Středoevropana konflikt dvou manželských párů, který neustále graduje a přemýšlet, jak by se takový konflikt odehrál v ČR, Německu, Francii. Nejsilnější stránka filmu alespoň pro mě tkví v tom, že jsem vnitřně nepovažoval ani jednu postavu za vyloženě kladnou ani za vyloženě zápornou, což je nanejvýš realistické, protože nikdo z nás není ani anděl ani ďábel. V jednu chvíli jsem soucítil a fandil jedné postavě, v jiné situaci se moje preference obrátily. Proto jsem taky rád, že na Berlinale rovným dílem ocenili všechny čtyři hlavní protagonisty. Pokud se nemýlím, je to asi druhý íránský film, jejž jsem v životě viděl a z obou filmů mám velmi dobrý pocit. (24.04.2015)

Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu... (08.02.2012)

Film s najekologickejším anglickým názvom. Ja viem, že ten vtip je trápny, ale stále ma baví. Nemôžem tvrdiť, že som zažila podobné problémy, ale o nefungujúcich rodinách (alebo ako to nazvať) niečo viem, každopádne mi príde iránsky svet natoľko vzdialený tomu nášmu (alebo môjmu), že mám veľké problémy sa sžiť s postavami a chápať okolnosti a svet ich očami. Neustále sa objavujúce nové a občas aj prekvapivé skutočnosti, že nič nie je tak ako sa na prvý pohľad zdá a nedá sa všetky problémy ľahko vyriešiť, lebo občas ľuďom predsa len viac záleží na ich viere, presvedčení a hrdosti ako na peniazoch. Neviem, ťažko mi je posúdiť, ale najmä som rada, že som videla, lebo keď ma film núti premýšľať, viem, že som tých 120 minút v kine nezabila zbytočne. (Lumiére - 31.3.2012 - Febiofest) (01.04.2012)