Kurič

Poměrně krátký film se zdá být delším, protože se tu často a zbůhdarma chodí po sněhu a to hodně daleko. Jinak ovšem je to celkem luxusní černěhumorné drama, kde se likvidují lidé, jak na běžícím pásu, aniž by to někomu připadalo divné. Ani jakutskému topiči Skrjabinovi, kterému stačí vysvětlení, že šlo zvlášť zlé lidi a tak je bylo třeba zabít a spálit. Ten sice přišel o paměť za války v Afghánistánu, zapálí mu to až tehdy, kdy najde u kotle jednu žlutou botu. Opět je to tak na hraně mezi 3 a 4 *, ale za to perfektní finále dávám čtyři. (11.08.2018)

Absurdní odcizené drama s tak vlezlým hudebním motivem, že se mi o něm nejspíš bude dneska v noci zdát. Alexej Balabanov si dovolil docela dost. Jeho Topič má většinu znaků mizerných filmů. Neohrabané zkratky, toporné herecké výkony, prapodivné motivace postav, nezvládnuté zvuky, scény plné vaty a navrch kupu nelogičností. Všechno je očividně záměrné, a všechno kontrastuje s dějem který není vůbec hloupý, jen groteskně naivní. Kaurismäkiovské postavy a pochmurná atmosféra ošuntělých Benátek severu, spolu se suchým černým humorem dotvářejí obraz díla, které boduje díky sázce na sílu výpovědi a o zábavu v něm jde až ve druhé řadě. (21.04.2013)

Balabanov ani zde nevybočil ze svých mantinelů: drsný příběh s artovou tinkturou, která zde spočívala v přesunech osoby A z bodu 1 do bodu 2, osoby B z bodu 2 (případně 1) do bodu C, případně jiných osob z těchto a jiných bodů do těch nebo dalších bodů – popisuji to tak úmorně, abych alespoň trochu zobrazil atmosféru, která oddělovala akty zabíjení a spalování mrtvol. K tomu samozřejmě patřila i hudba, při které ještě houstla. Postava starého Jakuta byla samozřejmě sympatická ve všech ohledech (snad až na jeho neprozíravost). Rituální pomsta (při níž znovu šel do války) mi připomněla Bergmanna (Pramen panny). Pozn.: Teď, když o tom píšu, mi to nepřipadá zas tak plytké, jako když jsem se na to zrovna díval. (05.08.2016)

Alexej Balabanov bude buď těžký optimista nebo alespoň člen Společnosti za veselejší beznaděj... minimálně o tom, vzhledem ke sledovanému, svědčí výběr hudby, která neúnavně vybrnkává zprávu, že v podstatě sledujeme hodně odlehčené drama, ne-li komedii... a má to něco mrazivého do sebe. Viděno v rámci Challenge Tour Special - Filmový lov, jako úkol č. 14, film režiséra, od kterého jsem dosud nic neviděla... a který pravděpodobně nezůstane posledním. (18.06.2015)

Jeden válečný veterán uprostřed příběhu plného nájemných vražd, rozpadajících se chruščovek, explicitního až groteskního násilí (či sexu) a všudypřítomné muziky běloruského kytarového "mága" DiuDziuLy aneb nekorunovaný král ruského exploitationu je zpět. Devadesátková ruská estetika je sice trefena skoro dokonale, ale jinak zde nenajdete nic z toho, co perfektně fungovalo v Gruz 200 či v prvním Bratovi. Zatímco tyto dva filmy byly ve své podstatě jakousi svébytnou výpovědí o Rusku (respektive Sovětském svazu) v určité době, Kočegar je pouze samoúčelnou exhibicí. Takhle prosím ne, pane Balabanove. (25.03.2013)