Lid dosud prosí

Po předchozích Jancsóových filmech jako Beznadějní a Hvězdy na čepicích jsem o tomto maďarském velikánovi získal představu jako o tom, kdo umí nejlépe a nejsyrověji zobrazit a popsat nesmyslnost a brutalitu různých dějinných událostí. S nástupem barevného materiálu se však objevily i barvy v jeho filmech a to zejména krvavě rudá - pryč je v podstatě nestranné obviňování válečných zvěrstev a nastupuje už do určité míry ideologicky zabarvený obsah a tím se Lid dosud prosí stává pro běžného diváka ještě mnohem více odosobněným filmem. I lidé už tady v podstatě nepředstavují skutečné lidi, ale jenom jakési figurky, ovládané "shora" samotným Jancsóem pro potřeby filmu. Platilo to do jisté míry i ve filmech ze 60. let, ale zde je to dovedeno na ještě vyšší úroveň. To ale neznamená, že se na to nedívá skvěle. Choreografie jsou neskutečně propracované a už jenom to, že se režisér nerozpakoval zapálit celý kostel, svědčí o naprostém oddání se své autorské vizi. A potěšila minirole Františka Veleckého. (09.02.2013)

Před kamerou defilují maďarští vojáci a maďarští rolníci. Vojáci jezdí na koních, nebo vozech tažených koni v kruhu proti směru hodinových ručiček, tedy vlevo. Lid si k tomu popěvuje lidové písně, tančí kolové tance a tyto taškařice prokládá zpěvem revolučních písní. Marseillaisa v maďarštině zní hodně bizarně. Asi bych se smířila s tím, že postavy nemají jména, ale nesmířím se s tím, že vlastně nejsou filmovými postavami. Folklórní spolek maďarských rolníků si občas zpestří život předčítáním z děl význačných levicových autorů, velké oblibě se těší Engels. Tohle je ideální snímek pro první lekce VUMLu. Obzvláště ta pasáž, kdy si soudruzi pro ukrácení dlouhé chvíle zapálí kostel. A hle, na soudruhy sestoupil duch svatý, ukázal starému muži, jak si podřezat žíly a rolnictvu, kterak se modlit ke spravedlnosti pro lid. Narativně zcela vyprázdněný film neosloví ani neduživou formou, takže jediným důvodem, proč se na něco takového podívat shledávám touhu slyšet revoluční písně v maďarštině. Leč menším utrpením bude si nějakou najít na internetu a nemuset hodinu a půl pozorovat nanicovaté bloumání podivných postav po celé mizanscéně. (23.11.2020)

Střih mezi záběry mizí a s ním i bariéry mezi třídami - od nynějška je svět opět tím, čím vždy byl: jediným sociálním polem, jedinou scénou bez vnitřních hranic, jediným jevištěm historie a filmu, v němž neustálé přeskupování prvků skrze médium moci a kamery posouvá pohyb děje vpřed bez ohledu na individuální vědomí, ale pouze dle logiky čistě relační přetlačované historických aktérů o hegemonii v rámci politického prostoru. Aktéry jsou kolektivní subjekty tříd, hybnou silou boj o moc a emancipaci, metodou expozice: mizanscéna. Když se proletariát a buržoazie střetnou tváří v tvář, nebudou je už oddělovat žádné umělé mocensko-ideologické vžité hranice - násilí vyplývající z touhy utlačovatelů střežit si své místo a určovat místo utlačovaným se odhalí až na kost ve své ničím nemediované odpornosti. Právě v tuto chvíli přichází nové médium: kamera, aby povýšila pohyb vyplívající z tohoto násilí na pohyb využitelný pro tanec a zachytila tento revoluční čardáš, daný utopií ne-místa. Tanec mas musí být doprovázen hudbou a právě v tomto kolektivním odvěkém rituálu najdou historičtí aktéři sílu pro čin. (28.03.2020)

Pre mňa rozhodne utrpenie. A to mám zádumčivé filmy celkom rád. Toto ale nemá ani hlavu a ani pätu a pokiaľ si niekto myslí, alebo v tom dokonca niekto vidí nejaké paralely s realitou ( inkluzíve tvorcovia ) tak sú len zapálený intelektuáli, ktorí sa na intelektuálov len hrajú. Remeselne zdatne spracovaný, nudný maďarský folklór. (09.05.2020)

Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.). (20.02.2012)