Domek z karet

Ruthless pragmatism. Vydírání, korupce, (ne)předstíraná (a)morálnost, ctižádost a touha po moci s americkým úsměvem na rtech v hávu vysoké politiky. Znáte ten rozpolcený pocit, kdy na jednu stranu chcete tak strašně moc vidět další epizodu a to nejlépe hned teď, ale zároveň si jí pustit nechcete, jelikož to znamená okradení se o celý jeden díl a tedy nevyhnutelné přiblížení se konci, kde již žádná další epizoda nečeká? Znáte? Tak přesně tohle je v mých očích zámořský remake House of Cards. Jde o remake, který má smysl, protože jakkoli obě verze vycházejí ze stejné situace, tak se každá vydá svou vlastní cestou. Americká verze do značné míry staví na pragmatické dynamice Underwoodovic vztahu a má (ne)překvapivě mnohem blíže ke Dnům zrady než k předloze (což díky Willimonovi není žádná náhoda). Jde o ukecanou politickou intrikárnu, na kterou zdánlivě padne ono okřídlené „sere mramor". Zdánlivě. Ve skutečnosti však těžko najít seriál, kde by to pod povrchem tolik vřelo hmatatelným dusnem. K čemuž až nečekaně dobře sedne i výrazně fincherovsky vycizelovaný chladný vzhled; a to zdaleka nejen v jím režírovaných epizodách. S pozdějšími sériemi tvůrci postupně do seriálu více a více zapracovávají aktuální témata. Což (prozatím) vrcholí v třetí řadě linií s AmWorks a "jakože Putinem"; a překvapivě to ani v jednom případě není ke škodě, přes koleno lámané a nepůsobí to jen jako "nutná vatózní výplň, protože nevíme čím těch třináct dílů na sezónu vyplnit", ale zároveň se nedá popřít, že třetí série se (nejen) díky tomu veze na jiné vlně než ty předchozí a není to vždy jen ku prospěchu. Čtvrtá série pak sice nezačne v úvodních dvou třech dílech nejlépe, ale záhy se vyprofiluje do druhé nejlepší řady; jakkoli mírně přitažené za vlasy. Také je oproti předchozím balastu zbavená a tedy více dynamická; což se projevuje i kratší stopáží jednotlivých epizod (cca 8 minut na díl čili ve výsledku jakoby o dvě epizody kratší). Seriál to nepochybně není bezchybný (ostatně co je; tady vadí především product placement a méně sevřená druhá série, které schází "polidšťující" element à la Peter Russo), jen tak po většinu stopáže působí; především pak ve své úvodní a čtvrté řadě. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 5/5 | (10.11.2013)

Před 30 lety si vzal vidlák z Gaffney Dallasanku z bohaté rodiny. Aniž bychom si toho všimli, zemská osa se toho dne pohnula. Máme tady ženu, která svůj svatební slib popisuje jako sebevražedné balancování na hraně mostu. A muže, který nosí snubní prsten jako znak hanby, protože jeho dívka si zasloužila víc. Ale co víc může chtít? Bez dědiců společně vládnou království. Jejich odkaz je jejich jediným dítětem. (11.05.2015)

Mrazivý politický thriller v jedné ze svých nejlepších podob. Špičkové dialogy, šokující scény, zkrátka po všech stránkách brilantní scénář korunovaný jednou z nejlepších seriálových postav posledních 10 let, Frankem Underwoodem. Kevin Spacey si svou televizní štaci vychutnává v každém pohledu a Robin Wright za ním překvapivě tolik nezaostává. Jen škoda, že ve druhé sérii tvůrci pracují již s malinko nudnějšími vedlejšími liniemi a vlastně je vám celou dobu jasné, jak to celé skončí. Jde tu "jenom" o tu výtečně natočenou cestu k Frankově cíli. 1.série:90% 2. série: 80% (23.03.2014)

Francis J. Underwood je zřejmě nesložitější, nejcílevědomější, nejzajímavější a nejšťavnatější seriálovou postavou několika posledních let. Nesází na laciné zvraty, pěkně pozvolna si chystá půdu, aby mohl mrazivě zaskočit. Manipulátor par excellence si nejprve brousí zuby na post ministra zahraničí, jakmile má však prezident jiný názor, rozpoutá tenhle vlivný kongresman promyšlenou cestu pomsty, která má ty nejvyšší cíle. Scenáristicky je to vypiplané, herecky je to bezkonkurenční a celkově je to samozřejmě politická pohádka, ale přesto... Ať je za kamerou David Fincher nebo třeba zrovna tak ostřílený Joel Schumacher, je to neselhávající podívaná. Tuhle nebezpečnou politickou hru dokonale ovládá dravý Kevin Spacey, který se po letech (pro mě nepochopitelného plahočení – buď si on nevybíral silné látky, nebo mu je jednoduše nikdo nenabízel) znovu ukazuje v silném světle. Místy mi připomíná jednoho doktora mé dcery: kouká do grafu, hraje si s propiskou, do počítače ťuká lékařskou zprávu a ještě u toho vypráví vtipy. Naopak Robin Wright mi jako jeho opora překvapivě tak úplně nesedla. Ale uvidím dál, jsem oproti jiným divákům teprve na počátku druhé série. Takové hutné dialogové scény tady dlouho nebyly, podle ohlasů je mi jasné, že pokračují i v dalších dílech, protože vedlejší linie zůstaly lákavě otevřené. Po čase: Pokud bych dal první výtečné sérii 90%, druhé 80% a třetí (za mě jednoznačný krok mimo) 60%, musím jít s hodnocením dolů!! Naštěstí čtvrtá série to zase vyhnala hodně nahoru (80%), zatím u poslední páté série už chtě nechtě vyčerpáváme témata a situace (70%). (28.07.2015)

Dva první postřehy po první sérii: 1. Mám strašnou chuť na žebírka. 2. Každý za sebe a všichni proti všem. To je asi nejstručnější popis toho, o čem to je. Nebudu kritizovat scénář, protože je výborně napsaný, nebo herce, protože zapadají. Problém je, že je to tak plné hnusných lidí, že vlastně nevím, proč jejich osudy sledovat. V tomhle případě mě nelákají ani nekonečně vtipné střety Humpheyho Applebyho s Jimem Hackerem (souvztažnost, s níž jsem potenciálně hazardoval, a jež nepostrádala jistý element reciproční utilitárnosti a snad i vzájemnou satisfakci, dospěla do bodu nezvratné separace a je blízka politováníhodné definitivní terminaci), ani potřeba s některou z postav více sympatizovat a starat se o ní. Člověk by mohl alespoň respektovat ústředního Spaceyho kongresmana Underwooda, podobně jako jiné antihrdiny typu sarkasticky vtipného Jurije Orlova z Lord of War, ale když si zbytečně začne s ošklivou novinářkou (to myslím vážně - z té postavy je blivno než že by jakkoli přitahovala), tak to jednak zbytečně zdržuje děj, jednak to k postavě nesedí. Odporné charaktery tu jde najít všude, jak v politice, tak v novinařině, pokud tu někdo některé kroky neudělá, pak spíš proto, že je slaboch, než kvůli svědomí. Při střetu takových individuí jako je Underwood, jeho manželka (plno řečí o prospěšných projektech, ale za svými cíli jde stejně tak přes mrtvoly), ambiciózní novinářka, co je stejně bezskrupulózní mrcha jako politici, Underwoodův poskok Stamper, slabošský Russo, prezident co nemá důstojnost, a tak dále, zkrátka když jdou tihle lidi proti sobě, mám maximálně tak chuť zavřít je do místnosti s hladovým tygrem a zamknout, ne sledovat, co udělají příště. Tu a tam se někdo normální spíš mihne, obvykle se nechá využít a zase jde pryč. Jak jsem už napsal, problém je, že to není ani vtipné jako Ministr, ani zas tolik sarkasticky postřehové jako Lord of War. Od Underwoodova obracení se na diváka bych čekal něco jako předváděl právě Orlov, případně postřehy o životě a o lidech jako třeba od Emila Magise ve Vajíčku. Takhle je to vlastně jen popis technologie moci a její přitažlivosti pro specifickou skupinu lidí, ať už se pohybují v politice, novinařině nebo neziskovkách. Přitažlivost samotnou mocí popisuje v románu 1984 Winstonu Smithovi O'Brien. To, co vnitřní stranu motivuje, je čirá moc sama o sobě. Podobně mluví Underwood. Jenže ten v seriálu nemá svého Winstona Smithe a to mi na něm asi chybí. Je to můj vlastní problém, ale brání mi to proto ohodnotit vyšším počtem hvězd, což by si za jiné své stránky toto dílo možná zasloužilo. (07.09.2014)