Majster

Kdyby Phoenixova postava nebyla tak plochá, měl by Oscara v kapse. Takhle si ale jeho běsy spíše jen představujeme a kromě pár rvaček tak nemá co zahrát. Ještě dlouho v průběhu sledování jsem věřil, že svou šanci dostane, právě kombinace role veterána a jeho um by k ocenění vedly. Protože i Hoffmanův Master je přes svou robustní postavu dost zploštělý, Mistr je z oscarové hry venku. A k filmu jako dojmu - čekal jsem mnohem víc, podle hodnocení i podle počtu ohlasů, kterých film za necelý měsíc od české premiéry dosáhl. Přiznejme si totiž zásadní - dohromady se tam nic neděje, nepočítám-li pár masturbaček, jednu scénu a la Kubrickovy Eyes Wide Shut a dvoje poprsí. Víc prostoru pro Phoenixe a jeho běsy, lepší scénář. Přestože je to moje oblíbené retro (které už považuji za samostatný žánr), záměrně podhodnotím. (04.02.2013)

Jsou filmy, které se mi opravdu nechce hodnotit skrze hvězdičky, či procenta - koncept, který je problematický u všech filmů a skoro kontraproduktivní u děl jako Mistr. Nebudu se do toho nutit, stačí snad, když film doporučím lidem, kteří chodí do kina přemýšlet a učit se, nikoliv těm, kdo si chtějí odpočinout - Mistr není lehkým filmem, není zábavný a je pramálo příjemný (pokud nepočítáte krásu jeho formy a hereckých výkonů). Největšími oporami vám v tomhle myšlenkově a tématicky opojném díle budou jeho ústřední postavy a herci, které je na scéně ztvárňují - jakkoliv vás totiž možná budou míjet myšlenky a koncepty, které Anderson zapředl mezi řádky replik a vztahů (jako první přiznávám, že bych film potřeboval vidět ještě několikrát), většinu scén budete taženi charismatem Hoffmanova Mistra a úchvatně ztělesněným uzlíkem nervů a principů v podání Phoenixova Freddieho tak, že vám to bude skoro jedno. Studie velice specifické stránky lidské psychiky? Filmová událost, posouvající PTA do pantheónu největších filmových režisérů? Čas snad ukáže... (06.03.2013)

Už dlouho jsem z ničeho nebyl tak znejistělý a zasažený jako z tohoto filmu. Jedno vím jistě, nikdo dnes netočí jako PTA a málokdo si troufne tak nekompromisně kloubit enigmatické fragmenty a explicitní významy. The Master je film-psychóza, ještě víc než There Will Be Blood sází na vyšinuté a uhrančivé postavy, jejichž osudy jsou líčeny jedním velkým filmovým anakolutem. Dvě a půl hodiny náznaků, zlomků, nedořečeností, frustrujícího těkání mezi afektem a manipulací, vztekem a apatií, dvě a půl hodiny záměrné bezvýchodnosti, extrémní podivnosti slov, věcí i lidí, přitom však zcela mistrné režijní kontroly nad každým obrazem i nad celkem. Pouto mistra a učedníka se všemi skrytými i zjevnými záchvěvy, analytický pohled na duchovní manipulaci, syrový obraz lidské touhy po smyslu a naplnění, dosažení rovnováhy skrze toho, který "ví", chlad, virtuozita, zároveň silné pochyby, zda to celé není až příliš vykalkulované, ostentativně tajemné... film, který "nechci" vidět znovu. "Musím". To se mi často nestává. The Master, nikoli Holy Motors, je pro mě nejdivnějším snímkem roku. [uzavřená projekce] Edit:Co mi na tom filmu chybí je celek - PTA úmyslně neopouští fázi nekončícího excesu a záchvatů psychózy. I když některé fragmenty jsou božské a postava Freddieho masterpiece (herecky i scenáristicky), film jako takový nevytvoří monumentální jednotu jako Až na krev, je to fragmentární obraz marného hledání, nedosažitelné touhy a vnitřní ambivalence - najít toho, kdo nám dá smysl a zároveň být tím, kdo žádného mistra nemá. Na to, kolik témat Mistr otevírá, je odpověď vlastně banálně prostá - žena z písku. Možná proto tu chybí ona zneklidňující nezařaditelnost Daniela Plainviewa a Eli Sundaye. I když film zčásti funguje enigmaticky (neposkytne jednoznačné motivace a odpovědi na tázání hlavní postavy), není to druh šifer, který vtahuje, spíše strašně sebevědomých okázalých autorských gest (tenhle film má dva mistry: postavu Amy Adams a režiséra). Zatímco Až na krev lze brát jako zneklidňující metaforu člověka, moci, víry a kapitalismu, Mistr je uzamčená, obskurní, přesto nádherná stavba tvůrce, který jako by až příliš začínal podléhat výlučnosti svých vizí. A vzbuzuje ten druh frustrace, bez které nelze myslet a existovat. [85%] (28.11.2012)

Tak tento Anderson se mi v Hollywoodu líbí nejvíc. Včetně Pamely. Je to veskrze jednoduché. Tohle je snímek o osamění a potřebě sounáležitosti, což je univerzální, naražen na skutečné náboženské hnutí, což je ozvláštňující a nemusíte o něm moc vědět, já jsem si pak o Scientologii něco hledal a stejně nepochopil. Základ stačí i pro tenhle film. (09.06.2014)

Ó můj drahý, zpívání bylo velmi vítané po tom všem, co mně film předtím udělal. Amy Adams je bestie, už před tímto filmem jsem měla takový pocit (a jak se chová v rozhovorech, když nehraje!), ale teď už definitivně ji nemůžu nikdy přijmout jako představitelku kladné postavy. Zároveň byla nechtěla, aby to vypadalo, že ona na mě udělala největší dojem, jde spíš o to, že o obou úhlavních pánech už jsem si byla jistá, že mají v tělech dábly. Jednotlivé epizody jsou velmi působivě vybudované, ale zřejmě jsem postrádala silnější propojení mezi nimi navzájem. Nebo! je zrovna v tomto případě velmi dobře možné, že jsem to nepostřehla a musím v sobě film nechat uzrát. Protože třeba oblouček mezi dívkou na začátku a dívkou na konci je velmi dojemný a jemný, takže si nedovolím dělat absolutní soudy. (13.05.2016)