Nenávisť

Ve Francii v roce 1895 díky bratrům Lumièrové vznikl počátek kinematografie, Francouz George Méliès se následně stal jedním z prvních režisérů současnosti a díky tomu je francouzská kinematografie dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších filmových trhů. Mezi nejslavnější francouzské filmy 21. století patří nejspíše Amélie z Montmartru či Nedotknutelní, ještě 5 let před počátkem nového milénia, přesně 100 let od premiérového promítání prvních filmů bratrů Lumiérových , ovšem vznikl jeden slavný francouzský film, který je dnes vnímán jako film, který v jednom ohledu přeběhl svou budoucnost. La Haine AKA Nenávist francouzského režiséra a scenáristy Mathieua Kassovitze proslavilo herce Vincenta Cassela, Kassovitz tehdy za režii snímku dostal ocenění na Filmovém festivalu v Cannes. Film, který částečně chtěl upozornit na násilí francouzské policie, Kassovitz při jeho tvorbě čerpal z vlastních zážitků a dokázal přitom předpovědět nepokoje ve Francii, které se odehráli až o dekádu později.   ,,La Haine attire la Haine - Nenávist plodí nenávist´´. Kassovitzův snímek je starší než Trainspotting a Klub rváčů, zároveň je krapet o poznání divácký vděčnější, přesto se stal pro jednu generaci prakticky stejně definující. Kassovitz měl za sebou předtím pouze jeden celovečerní film, tvorba La Haine se skládala z malé produkce a celé to má v jádru především punc komentáře vůči tehdejší francouzské společnosti. V tomto vizuálním podání samo hodně přidává rozhodnutí Kassovitze o černobílém formátu, v jistých momentech až dokumentární pojetí i přirozené výkony hlavních aktérů, kdy tento film odstartoval Vincentu Casselovi kariéru naprostým právem.   Snadno by se dalo říct, že je Le Haine zhruba stejně ,,zlý´´ film jako Klub rváčů, který především podněcuje k tomu nakopat hubu systému a následně ho ještě k tomu brutálně pomočit, stejně jako v případě tehdejších kritik vůči Klubu rváčů jde ovšem o krátkozraké souzení. La Haine reflektuje život na francouzském předměstí, kdy mladí muži dokáží reflektovat sociální situaci, zároveň sami tak trochu svým chováním narušovat systém, přitom všem jsou ovšem do jisté míry též pouze obětí systému, ve kterém vyrůstají. Francie má i dodnes pověst města lásky, dodnes je Paříž brána za jednoho z nejhezčích měst na planetě, La Haine jí ovšem sympaticky dokázalo prodat tak trochu v jiném světle a nakouknout pod pokličku. Divák se i díky tomu nemusí na Paříž nikdy dívat jako dřív.   Šlo sice o malý film, kamera Pierra Aïma ovšem dokázala být i v omezených produkčních podmínkách vynalézavá a vsadit sem tam na nějakou tu vtahující kamerou jízdu, která dokázala diváka přímo vrhnout do prostředí francouzských ulic. Do příběhu tři mladých lidí, kteří jsou skutečně plní nenávistí a při sledování se snadno vyvolává pocit, že jde skutečně o dokument, který pouze reflektuje postoje tří mladíků ke světu, do kterého se narodili, ve kterém žijí a který očividně v jádru duše nenávidí. Jde o vizuálně působivý zážitek, který představil jednu z nejpůsobivějších kamerových prací konce 20. století.   Jedná se skutečně o depresivní sondu, které přidává sílu i nevyhnutelné vyvrcholení, které spěje přesně k tomu, co stojí za iniciačním prvopočátkem celého projektu. Kassovitz se po celou dobu inspiruje například u Vertiga Alfreda Hitchcocka nebo Taxikáře Martina Scorseseho, aby nakonec došlo k nevyhnutelnému vyvrcholení, které je sympaticky někde uprostřed, striktně se nenaklání ani k policistům a ani k mladým výtržníkům, přesto má vyvrcholení události neuvěřitelnou sílu a snadno se dá při vyvrcholení říct, že to celé zašlo přehnaně daleko. Silnější pocit následně vyvolává až právě uvědomění si toho, že Kassovitz čerpal ze skutečných událostí a divák tudíž nesleduje čistou fikci.   Policejní šikana jako nástroj nespravedlnosti a drsný život na francouzském předměstí sloužili jako základ pro jeden zásadní film francouzské kinematografie, který skutečně možná krapet předpověděl nepokoje ve Francii z roku 2005, především ovšem dokázal reflektovat idealizovanou Francii z trochu jiného úhlu. Kassovitz možná již ve své kariéře významnější film nenatočil, díky Nenávisti se na něj ovšem jen tak snadno nezapomene..... (30.06.2022) (menej) (viac)