Sedem psychopatov

Žádné druhé Bruggy se rozhodně nekonají, ale to jsem ostatně ani nečekal. McDonagh vyměnil inteligentní černohumornou rozprávku o lidské povaze a cti za postkulturní necenzurovaný výplach trochu ve stylu Pulp Fiction, rozšířil ho o několik pikantních příběhových odboček a zahrnul do něj několik nezapomenutelných postav, které dokáží člověku opravdu nepěkně zatopit, když je zrovna nějak namíchnete. Sedm psychopatů má ale s Bruggami pár věcí společných. Předně je to naprosto skvělý casting, zahrnující již tradičně labilního Farrella, svérázného Sama Rockwella, jenž byl asi neplánovaně největší hvězdou snímku, psychopatického gangstera Woodyho Harrelsona, který je pro svého pejska schopen čehokoli, a mého favorita Christophera Walkena, který opět ukázal, že do starého železa ještě určitě nepatří. No a pak je to samozřejmě skvělá McDonaghova režie, která dodává každému záběru svěží nádech a nějak záhadně dokáže vnést do ryze absurdního vyprávění notnou dávku lidskosti a vzbudit u diváka jistou spoluúčast s osudy našich hrdinů. Ta poslední hvězdička nakonec unikla vinou závěru, v němž bylo jednání některých postav skutečně silně filmové a nepochopitelné (to bylo sice v Bruggách taky, ale podáno neprosto nezapomenutelným a filmařsky nápaditým způsobem). I když je pravda, že v momentě, kdy Rockwell líčil u ohně vysněnou závěrečnou přestřelku, o plném hodnocení jsem nepochyboval. Každopádně McDonagh opět výrazně zabodoval a vzhledem k tomu, že je ještě poměrně mladý, máme se od něj v budoucnu jistě ještě na co těšit. 4.5* (19.01.2013)

Takže je to (alespoň u mě) oficiální. McDonagh je pro mě Tarantino, kterému rozumím (respektive, u kterého chápu, proč je populární). Seven Psychopaths přitom pro mě zpočátku bylo zklamáním, čekal jsem, že se nasměju trochu víc, ale jak film pokračoval a pokračoval tak si mě nenápadně získával na svou stranu a po skončení jsem měl takový krásný pocit, že se všechno tak nějak nenuceně propojilo a že já viděl film, který snad jednou získá kultovní status, protože by si jej zasloužil. Casting se povedl na jedničku, hlavní hvězdou překvapivě není Colin Farell ale Christopher Walken, který si ukradl zřejmě nejlepší scénu ve filmu SPOILERY! a to dokončení příběhu vietnamského vojáka. Taky musím uznat, že McDonagh má koule, když postaví propagaci filmu na (mimo jiné) Olze Kurylenko, která ve filmu stráví asi dvě minuty. KONEC SPOILERŮ! Upřímně řečeno, čekal jsem film, u kterého se smíchy potrhám. To jsem nedostal, ale dostalo se mi něčeho lepšího - filmu, na který se s chutí podívám podruhé, potřetí… a tak dále. 100 %. (31.03.2013)

Skvěle mi to sedlo. Tahle mozaika příběhů, kterou se táhne motiv psaní scénáře a... ehm vražd, má všechny potřebné ingredience. Každý psychopat má svoje a zamilujete si je úplně všechny. Příběhy se vrství, propojují a celou dobu netušíte co se stane v dalších deseti minutách. Sam Rockwell hraje jako život, Christopher Walken je jedním slovem boží a Colin Farrell jako možná inkarnace samotného režiséra příjemně pasivní. Martin McDonagh se ze spisovatelské krize vypsal příběhem o spisovatelské krizi a ještě se mu povedlo zachovat ten nehorázně stylový název. Snové sekvence (i když ty jsou obvykle ve filmech pro teplouše) jsou tu víc než povedené. Jinak se vsadím, že tenhle film se nepodaří nikomu "povyprávět", to se musí vidět. Pac. (08.12.2012)

Mé tehdejší výbuchy smíchu a tetelení se blahem nad absurdními situacemi, které přinesl režisérův předešlý peprný kousek V Bruggách, jsou ty tam. Nelineární vyprávění, absurdní humor, nečekané zvraty, násilí, výsměch Hollywoodu, bortění zajetého – všechno možná vypadá na papíře fajn, ale na plátně je to v tomhle případě matné, odtažité a... takové divné. Na hlavním psím únosu, který se dvakrát nevyvedl, se nabalují další linie, postavy, jejich osudy, odbočky. Colin, Woody, Sam, Abbie, nápad, černý humor, nadsázka – vše a všechny, co mám rád, jenže to všechno až nepříjemně často zastupuje nuda a Seven Psychopaths jsou tak pro mě bohužel jen podprůměrnou zábavou pro daný okamžik. Já tu šťávu prostě neviděl!! (16.01.2013)

"Psychopaths sell like hotcakes," pravil před šedesáti lety Joe Gills. Jak vidno, náklonnost Hollywoodu k psychopatům od té doby jenom zesílila. Sedm psychopatů je originální postmoderní hříčkou (ke srovnání mě napadá leda Sonatine od Kitana), kterou zřejmě nikdo nedokáže okomentovat lépe než Martin McDonagh, který tak činí ústy svých postav. Hlavní přidaná hodnota filmu, neustálé sebereflexivní odhalování pravidel, podle kterých filmy o psychopatech (tedy značná část americké kinematografie) fungují, vyvolává pochyby, jak vážně tentokrát brát vážné momenty. Zatímco Bruggy dokázaly strhnout jako existenciální drama i brutální černohumorný thriller, Psychopati v žádném žánru nevydrží dost dlouho na to, aby měly scény patřičný emocionální efekt. Přechody od seriózní etudy na téma „vraždím lidi, ale jinak jsem taky člověk“ ke gore frašce jsou plynulé a herci zahrané v té správné poloze, kdy s nimi trochu soucítíte, trochu se jim smějete a tak trochu je chcete zabít. Jenomže ty přechody jsou neustálé a někdy přidávané zřejmě jenom za tím účelem, aby film ani na chvíli nešel s proudem a nepůsobil všedně. Kapka normálnosti v oceánu šílenství by přitom mohla dobře posloužit jako důkaz, že alespoň něco autor myslí vážně, jako záchytný emocionální bod, který film povýší nad úroveň zábavy pro jeden večer. Jakkoli jde o zábavu první třídy a mnoha úrovní, pyšnící se jedním z nejlepších (multi)žánrových scénářů od Hanebných panchartů. 80% (28.11.2012)