Sedem psychopatov

Pamätám si, že "V Bruggách" som zmeravel, na celé to sofistikovane napísané/natočené/odohrané/ozvučené, žánrové divadielko som vtedy civel ako na maľby od (príznačne začleneného) Boscha a fikčný svet bolestivej kauzality odľahčený skrz singulárnu poetickosť ma po pár pridružených falzifikátoch prevelice osviežil. M. M. pokračuje v najlepšej tradícií seba samého a jeho "Seven Psychopaths" možno považovať za jedny lukulské, cinefilné hody počas ktorých sa bude u vybraných ľudí chrochtať blahom. Nekresťansky vystavaná konverzačka v duchu tarantinovského pulpu koketujúca s ritchieovským podfukárstvom a zabezpečená mcdonaghovským dotykom melancholicko-katanského absurdna, s nadhľadom vkomponovanej recesistickosti. Nepriestreľný koncept od ktorého sa spoľahlivo odrážajú výtky typu "nemiestna explicitnosť" alebo nebodaj "dialógová nudnosť" kedže každý jeden bočný aspekt je súčasťou prešpekulovanej autorskej idei v ktorej aj sprvu nepatrná maličkosť nesie neskôr mimoriadnu dôležitosť. Gurmánsky casting, ušľachtilý soundtrack, ukážková práca i prechody medzi papierovými a (i)racionálnymi sekvenciami. Muchy to má (nekompaktnosť, škrobenosť), ale tie som asi po polhodine masakrálne zabil a už si len naplno užíval ten krásne podlý, mnohovrstevnatý performance. Po druhej projekcií nadšenie klesá, vkráda sa nevyváženosť čo do dávkovania rôznorodých nálad a vykonštruovaných situácií ktorá mi pri prvom sedení akosi nevadila. I keď to stále považujem za funkčný model režírovania, postrádam onu ladnosť Brúgg a z hľadiska kombinovania jednotlivých dejstiev trochu viac prezieravosti. (15.11.2012)

Martin McDonagh sa po štyroch rokoch vrátil v plnej sile. A že už veru niektorým z nás jeho neobvyklá vetva britského humoru chýbala. Tentoraz sa znovu spolčil s Colinom Farrellom, pána Gleesona zamkli doma a rozhodli sa natočiť ďalší film, v ktorom by sa mohla aspoň po väčšinu času tváriť znudene (a že mu to veru ide). Tentoraz však skôr z prozaickejších dôvodov, ktorých jednotným menovateľom je alko... No a preto na scénu vstupuje naša partia psychopatov, aby sa Marty už tak nenudil a dopísal svoj scenár. A že ich je požehnane: vrah stredných a vyšších štruktúr taliansko-americkej mafie a yakuzy, miestny šéf taliansko-americkej mafie, profesionálny únosca psov, sériový vrah so záľubou v králikoch, mierne strelená Martyho priateľka... či samotný Marty. Scenár filmu je poskladaný možno trochu komplikovane, ale je zaujímavý a ani v najmenšom nie je divný, ako sa vás niekto snaží presvedčiť. A nevadili mi ani snové scény, ktoré nie sú pre buzíkov. Howgh. (31.05.2013)

Mé tehdejší výbuchy smíchu a tetelení se blahem nad absurdními situacemi, které přinesl režisérův předešlý peprný kousek V Bruggách, jsou ty tam. Nelineární vyprávění, absurdní humor, nečekané zvraty, násilí, výsměch Hollywoodu, bortění zajetého – všechno možná vypadá na papíře fajn, ale na plátně je to v tomhle případě matné, odtažité a... takové divné. Na hlavním psím únosu, který se dvakrát nevyvedl, se nabalují další linie, postavy, jejich osudy, odbočky. Colin, Woody, Sam, Abbie, nápad, černý humor, nadsázka – vše a všechny, co mám rád, jenže to všechno až nepříjemně často zastupuje nuda a Seven Psychopaths jsou tak pro mě bohužel jen podprůměrnou zábavou pro daný okamžik. Já tu šťávu prostě neviděl!! (16.01.2013)

McDonagh si hraje na Quentina Tarantina, ale ani trochu se k němu filmově nepřiblížil. Dokonce i debut Skipa Woodse Thursday se mi líbil více. SEVEN PSYCHOPATHS nemá dobrý námět, emoce, napětí ani promyšlený scénář. SEVEN PSYCHOPATHS má jen dobré herecké obsazení, ale jejich postavy nevyzařují žádný charakter. Jedinou dobrou úlohu plní Christopher Walken, který je opět výborný. Film se soustředí hlavně na velkolepý závěr, který není vůbec působivý. První pětiminutovka je skvělá (Psychopath No.1). Všechno ostatní skončilo u traileru. (12.02.2013)

Jednoho (tady spíš každého jednoho) při námětu i při sledování Sedmi psychopatů napadne jméno Quentina Tarantina, ovšem ten se za prvé nikomu nevysmívá a za druhé jeho dialogy i postupně budované scény jsou navzdory povrchní podobnosti vystavěné jinak než McDonaghovy. McDonagh je i přes neotesanost svých postav evropský intelektuál, který viděl spousty filmů (to Tarantino taky), přečetl kvanta divadelních her, přelouskal moře knih a očividně prošel klasickým vzděláním, což dává jeho postavám v Sedmi psychopatech punc jakési paradoxnosti. Jsou to drsní gangsteři, nelítostní zabijáci, protřelí podvodníčci, ale zároveň v jejich vyjadřování poznáváte vzorce uvažování humanitních vysokoškolských studentů při zuřivých debatách nad pivem či panákem v ranních hodinách. A na jisté paradoxnosti, pohybu na hranici čistého experimentu a sofistikované pocty, chytrého a banálního Sedm psychopatů staví (soudě dle nelichotivých místních hodnocení) mnohem více než relativně čitelný McDonaghuv snímek V Bruggách. PS: McDonagh není žádný laciný napodobitel Tarantina, ale jeden z nejrespektovanějších současných dramatiků... to jen tak pod čarou pro některé místní ignoranty. ;) Více na Poznámkách. (23.08.2015)