Lenny
Réžia:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrajú:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O'Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Nezvykle otevřený, nic nezastírající životopisný snímek pojednává o slavném americkém baviči Lennym Bruceovi, který holdoval drogám, přisprostlým vtípkům a posléze se vrhl na politické útoky. To vše jej přivádělo do konfliktu s prudérními spoluobčany i zákonem. Vynikající herecký výkon Dustina Hoffmana v titulní úloze hraničí až s jakýmsi souzněním s představovanou osobností. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (68)
Filmové puzzle. Jednotlivé dílky postrádají návaznost a pokud divák stojí o plnohodnotný zážitek, musí si je v hlavě sestavit k finálnímu obrazu svému, což byl zajisté velmi originální nápad, avšak pro mě byl ten sled chronologicky neseřazených scén poměrně rušivým elementem, který jsem zpočátku nemohl vystát. K mému překvapení jsem se však tomuto stylu přizpůsobil a s jistým zaujetím jsem sledoval dál. Lenny je celkově vzato dosti otevřený film obsahující určitou obscenitu a vulgární projevy, s čímž je třeba počítat vzhledem k autenticitě. Výpovědi Lennyho blízkých z něj místy dělají spíše dokument, než životopisný film, což jsem bez problému akceptoval. Dustinova obsáhlá průprava na roli je evidentní a na jeho výkonu je postaven téměř celý film, což mi však ke spokojenosti tak úplně nestačí. Hudební složka zde představuje zhruba 1% filmu a pátrat zde po emocích je jako hledat jehlu v kupce sena. Nevím zda je zapotřebí více projekcí, či obdiv Lennyho Bruce, nicméně mě jeho život neoslnil. 65% ()
Lenny Bruce je americký Američan, tedy Žid. A jeho židovské fóry dovedou popsat stav společnosti - tedy naší, křesťansko-židovské - lépe než cokoli jiného. Bohužel se ho už nemůžeme zeptat co říká na Zemana. V roce 1981, tedy pár let po natočení Fosseova filmu jsem dostal od ORF Dylanu desku Shot of Love (s věnováním). Dylan na ní zpívá písničku, kterou složil s Tomem Pettym „Lenny Bruce“. Písnička má čtyři sloky, uvádím z každé poslední verš (jsou doře srozuitelné, takže bez překladu): Lenny Bruce is gone but his spirit's livin' on and on. He's on some other shore, he didn't wanna live anymore. Lenny Bruce moved on and the ones that killed him, are gone. Lenny Bruce was bad, he was the brother that you never had. Svou stavbou i jednoznačným vyústěním se podobá jeho starším písničkám jako "Only a Pawn in Their Game" či "Hurricane". Ať má pravdu či nikoli, předkládá svá slova upřímně a přesvědčivě - jako Lenny Bruce... Paul Krassner píše padesát let po Bruceově smrti (předávkování morfiem): Lenny’s problem had been that he wanted to talk on stage with the same freedom that he had in his living room. - Lenny měl problém s tím, že chtěl na jevišti mluvit jako v obýváku. Na jevišti dosud nemůžeme dělat téměř nic z toho, co děláme v obýváku. ()
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (menej) (viac)
Stalo se mi to naposledy u Taxikáře, kdy Robert De Niro stál s napřaženou rukou před zrcadlem a kladl otázku: "To mluvíš na mě?". Byl jsem tak moc ponořenej do jeho světa, tak moc uzavřenej v sobě, že jsem nevnímal prakticky vůbec nic. U Dustina Hoffmana to mám tak, že jsem ho vždycky vnímal jako skvělého herce, ale co do De Nirových kvalit, vždycky pokulhával. Už ne! Ten chlap přímo běží a strašně ho obdivuju. To jak vytvořil postavu komika, který se nebál kritizovat, je v mých očích naprostý vrchol hereckého ztvárnění. Při jeho slovech se mi podlamovala kolena, při pohledu na jeho úsměv, jsem chtěl zase žít o něco víc! Scéna s "blablabla" je úchvatná, má gradaci, a Hoffman se tady předvedl jako mistr. Ten film je o životních pravdách, filozofii ("Každý ženatý muž bude do pěti let ležet na koberci s otevřenou Dívkou měsíce a honit si ho, protože žena už mu na něj nechce sáhnout!") a o krutosti, která je někdy docela potřebná, ale nesmí překročit hranici. Ale je především o hereckém výkonu Hoffmana, jemuž skládám obrovskou poklonu. Lenny je unikát, Lenny je borec! ()
Baví mě herci, kteří se vyhýbají jakýmkoliv škatulkám a dokážou excelovat i zaujmout v celé plejádě různých charakterních poloh. Baví mě Dustin Hoffman, který mě zatím skoro pozitivně v tomto směru překvapil a tentokrát mě naprosto nečekaně odzbrojil jako stand-up komik, v originálně pojatém dramatu ze života skutečné osobnosti. Hoffmanovi se povedla téměř nevídaná věc: přimět mě bezprostředně k tomu, abych se po celý film dokázal bavit i na značně vulgárním humoru plném sexistických a jiných troufalých narážek. Hoffman ty vtipy podává s takovou grací, že mu šlo jen stěží odolat a samotný film dýchá navíc sympaticky uvolněnou atmosféru, podobnou tomu jazzovému rytmu. Zpětně musím pochválit i zpracování, které se nesnaží kontroverzního komika Lennyho nijak zvlášť adorovat či kritizovat a zachovává si výrazný odstup od vynášení soudů, tedy mimo ty skutečné ze strany justice. Forma připomíná televizní defilé se sestřihem autentických záznamů, které až s prokládanými vzpomínky které dávají dohromady příběh. Kdyby šlo o klasický životopisný film o vzestupu a pádu, možná bych nebyl tolik nadšen, mozaiková forma mi velice padla do noty včetně černobílé kamery. Nevadilo mi chaotické střídání časových rovin, nechal jsem se unášet atmosférou a s postupným završením pohledu na kontroverzní osobnost Lennyho ocenil tento film i jako cenné svědectví doby. 90% ()
Galéria (54)
Fotka © United Artists
Zaujímavosti (4)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
Reklama