Dve diabolské oči

„V každom z nás je niečo zvrátené.“ Čo sa stane, ak v jednom poviedkovom filme spoja sily režisérske legendy hororového žánru Dario Argento (Suspiria, Phenomena) a George A. Romero (Noc živých mŕtvych, Úsvit mŕtvych) a za predlohu si vyberú dve poviedky kultového amerického spisovateľa a básnika Edgara Allana Poea? Prekvapivo... nič extra. Kým Romero rozpráva príbeh o jednom príliš zhypnotizovanom čipernom starom pánovi, Argento sa na nás obracia prostredníctvom Harveyho Keitela s príbehom o mačke. Obidve poviedky (teda Prípad M. Valdemara a Čierny kocúr) sú v snímke prevedené do súčasnosti a vyšli aj v slovenskom preklad (vo viac ako 600-stranovej Poeovej zbierke z polovice 80. rokov). Obidva filmové príbehy dohromady vytvárajú atmosférický a hriešne krvavý súlad, mňa však dostatočne neoslovili. (09.02.2008)

Povidkovy film na motivy pribehu E.A.Poea. Prvni povidku nazvanou The Facts in the Case of Mr. Valdemar reziroval George Romero a opravdu me zklamala. Pribeh jsem samozrejme znal, zfilmoval ho uz minimlane Roger Corman a to docela dobre. Tesil jsem se s cim prijde Romero, ale on jej pouze presunul do soucasnosti a doplnil o nejaky ten krvavy efekt. Bohuzel je to cele hrozne natahovane, skoro celou dobu se nic nedeje a herci jsou opravdu silne podprumerni. Spis to vypada jako do nekonecna natahovana slabsi povidka z Amazing Storyes. Velka nuda. Ale pak prijde na scenu jine reziserske eso - Dario Argento - a vse je uplne jinak. Uz prvni minuty jim zfilmovane povidky The Black Cat, kdy fotograf Rod Usher (v podani Harvey Keitela) pracuje na fotkach mrtve zeny, kterou rozpulilo kyvadlo, davaji tusit ze tentokrat se budeme bavit. Argento svou cast filmu nacpal odkazama na ruzne prace E.A.Poa, sam jsem poznal jen ty nejznamejsi (Berenice, Zanik domu Usheru, Lenora, Annabel Lee). K tomu pridal skvelou kameru a kvalitni maskerskou praci Toma Saviniho (mihne se v male rolicce inspirovane prave Berenici) a cele to podtrhl dobry Keiteluv vykon. Jinak pribeh o nenavisti ke kockam a zarlivem manzelovi zustal zachovan, snad jen snova sekvence s narazenim na kul pusobila trochu rusive. Doporucuju zapomenout na Romerovu povidku a pustit si film od prostredka, zazitek bude perfektni. (26.09.2004)

Když mrknete na Obsah a režii, tak hororoví fandové musí běsnit nadšením. Dvě povídky od uznávaného literárního umělce Edgara Allana Poa, kterých se režijně zhostili jedni z mistrů žánru: George A. Romero a Dario Argento! Dokonce i scénáře si sami ukuchtili! Dostatečně namlsáni? Ale řeknu vám hned na rovinu, je to "plat prtný" a já nevěřil vlastním očím a uším! Jedna hvězda pro první povídku (Případ pana Valdemara - boha jeho, snad ne Matušky?!?), a druhá hvězda pro druhou (Černá kočka), víc ani za mák. Už jsem dlouho nezažil takovou nudnou otravu ke sledování ze které by bylo hodno něco kloudného vypíchout. I když, abych nekřivdil, tak posledních 20 minut u té druhé tenhle povídkový hnus (velebnosti!) trochu nakopne, ale to je asi tak vše. Děsivost Dvou ďábelských očí spočívá v katastrofálních a odfláknutých scénářích, které ani nezachrání účast veleznámného Harveyho Keitela. Edgar Allan Poe se musí obracet v hrobě a varuji, že se jedná o příšernou ztrátu času. Mňau..........teda radši HAF (nemám rád kočky)! Ééééé blbost, vlastně: HOWGH!!! (18.12.2015)

Romerova část mi přišla o třídu lepší. Rozhodně má lepší atmosféru, zajimavější námět (teda aspoň pro mě), ale co docela kazí chuť z Romerova příběhu jsou špatní herci, kteří jakoby vypadli z nějakého nekonečného seriálu typu Dynastie nebo Tak jde čas. Harvey Keitel sice hraje, ale není to nic platné, protože Argento svůj mistrovský um ve tvoření atmosféry nedokázal vtisknout do adaptace příběhu E. A. Poea. Ale každopádně ve finále působí tento dvojdílný film jako naprůměrný, ale s tím, že ho vyzdvihuje první část G. A. Romera a gore scény. (09.10.2007)

Spojení Argentova vizuálně úchvatného stylu s naprostou dokonalostí Poeovy povídky muselo nutně znamenat úspěch. Snad bych si jen dovolil rýpnout, že se Argento mohl více držet předlohy, myslím si, že by to jeho adaptaci jedině pomohlo ( můj názor ). To Romero se pustil do velmi komorního, spíše až divadelního zpracování Poeovy předlohy. Zdlouhavost, o které se zde píše, jsem nijak zvlášť nepocítil. Spíš bych řekl, že celková zdrženlivost ( ke které mě mimochodem sedí i nepříliš výrazní herci ) dala maximálně vyznít parádnímu, typicky romerovskému závěru. Romero má prostě na některé věci patent. (15.10.2007)