Revenant Zmŕtvychvstanie

Takovýchto realisticky špinavých, výpravně neučesaných filmů, které působí, jako by se filmaři skutečně vrátili o těch 200 let nazpátek, mnoho nevzniká a pár let dozadu si vlastně nevybavuji ani jeden. Syrová akce, kde úplně cítíte tu krev a bolest, fyzicky kontaktní souboje, brané jedním dlouhým záběrem a do toho nádherné obrazové kompozice dechberoucí přírody. A všude sníh a bláto a špinaví herci, kdy si říkáte, že své si musel užít i filmařský štáb okolo. Jednoduchý příběh vůbec není na škodu, protože jde aspoň na dřeň filmových postav, jejich fyzického a duševního strádání. Úplný protiklad manýristického, do sebe zahleděného Birdmana, kde mě osudy postav vůbec nezajímaly. Společně se ´Sicariem´ nejlepší film roku 2015. (02.01.2016)

(1001) -"I found God" he used to say. "And while sitting there and basking in the glory and sublimity of mercy... I shot and ate that son of a bitch." --- Před sledováním jsem si přečetla, že: Revenant in French also means (reverting to) "spirit" or "ghost". Což mě samozřejmě velmi natěšilo, ale i přese všechny horečkové snové vize jsem neměla pocit, že by se film dotkl duchovní roviny. Vlastně mám ve výsledku dojem, že se jedná o křížence Malickova Nového světa a Jarmuschova Mrtvého muže, přičemž se Revenantovi nedaří dosáhnout kvality ani jednoho z nich. A když to srovnám ještě s Birdmanem, do kterého se mi původně vůbec nechtělo, ale hned po prvních pár vteřinách jsem od filmu vůbec nemohla odlepit oči, jak byl hypnotizující, tak tady jsem se musela vyloženě nutit, abych se vůbec dokoukala do konce. A to jsem člověk, který by raději strávil celý život v lese, než aby jednou vkročil do víru velkoměsta. Vlastně nemám ani moc ráda, když v sobě Terrence Malick přespříliš probouzí svého vnitřního Terrence Malicka, natož abych to ještě snášela u ostatních režisérů. Inarritu podle mě vlastně udělal nejzásadnější chybu v tom, že filmu dodal lidského záporáka a hrdinovi jinou motivaci než jednoslovné "přežít", protože mi přijde, že tím paradoxně mizí důvod, proč by ten film měl existovat. "Přežít, abych zabil vraha svého syna" je extrémně klišé motivace pro tak nehostinné, dravé a kruté prostředí, jaké se filmu podařilo poskládat dohromady. Slušel by tomu mnohem víc nihilistický příběh osamělého zálesáka, který bojuje o svůj život, protože nic jiného neumí a nezná. A ještě víc bych za něco takového bojovala s přihlédnutím k tomu, že Tom Hardy vypadá pořád moc inteligentně na to, abych mu takovou roli uvěřila, a tím pádem spadá jeho herecký výkon do kategorie nepříjemně se sledujícího pitvoření, které rozhodně není důstojnou protiváhou Leova minimalismu. (A taky tedy dodám, že jsem výjimečně ráda, že když už mu tu sošku chtěli mermomocí dát, tak že mu ji dali zrovna za tenhle film a ne třeba za Letce nebo Vlka z Wall Street. I když mě osobně jako herec nezajímá už tak patnáct let.) Domhnall Gleeson teprve podruhé přenáší trochu závaží ze strany "hezký muž" na stranu "dobrý herec". Forresta Goodlucka jdu sledovat na Instagramu. Willa Poultera si přidávám do sbírky herců, kteří krásně brečí. A jako poslední zmínku jsem si nechala poznatek, že mě úplně neskutečně rozčilovala kombinace té prvoplánovité "západní filmové" hudby, která jako by se snažila každý záběr, ke kterému hrála, nafouknout a dodat mu falešný pocit důležitosti, spolu s tím japonským hudebním minimalismem, který doprovázel například finální souboj, a který skvěle vystihoval primordiální pudy a emoce, o kterých pro mě celý film byl nebo měl být. Kdyby tak byl podkreslený celý film, nejspíš bych mluvila úplně jinak, a určitě i hodně dalších lidí, kteří mu vyčítají mělkost a pozérství. Inu, třebas se na Revenanta podívám znovu za deset let a zklamání mě přejde, ale zatím sbohem a šáteček. (27.11.2018)

Stopadesátiminutový art, který opravdové fyzické dobrodružství nabídne jen ve dvou soubojích. Na filmu, kde většinu stopáže myslíte na mrznoucí štáb z druhé strany kamery, je evidentně něco špatně. Dlouho jsem neviděl něco tak „chtěného“. Už tu vytouženou sošku předejte a tohle nechte zapadnout jako technicky poctivou a zatraceně náročnou filmařinu, která snad ve finále ani nemohla nikoho zajímat. PS: Hardy přehrává DiCapria o mrtvého medvěda a půlku koně. (03.01.2016)

Indiáni, lovci, medvěd. Řeka, sníh, hory, les, vichřice. V téhle divočině jeden skomírající plamen malého ohýnku vydává tu trochu tepla, které vás dělí od posledního spánku. Musíte ho sledovat jako oko v hlavě, aby nevyhasl, bez něj je tma, chlad a prázdnota. A přece vyrážejí do takových míst lidé, nebo v nich dokonce žijí. Jde o zvláštní sortu, hrubou, neotesanou, ale natolik odolnou a bolesti přivyklou, že i střet s rozzuřenou medvědicí, která vám pocuchá prakticky všechno v těle, nemusí znamenat definitivní konec. No, byl to masakr. Málo filmů mě donutí cítit fyzicky každé drobné zaškobrtnutí, každý záchvěv bolesti, nabrání studeného vzduchu do plic nebo vítr ve vlasech. A když se před Glassem a jeho koněm otevře sráz, to ve mně hrklo. Syrovost na maximu, a přitom člověk stále fascinovaně zírá na odhodlanost jednoho člověka a na naprosto nádhernou přírodu. A natočit to, to muselo dát zabrat, jen si moc přeju, aby film, ve kterém museli všichni zúčastnění (včetně toho medvěda, jak tohle udělali) jít až na krev, nedopadl jako Friedkinův Sorcerer (případně Ciminova Nebeská brána). (16.01.2016)

OK, "musel" jsem si udělat čárku. O nic moc bych vzásadě nepřišel, snad jen že to byla nikoli nejprovařenější epocha dobývání amerického kontinentu se sympaticky nesympatickými frantíky. Drajv DiCapria na Oskara byl zoufalý, žraní syrového masa v mnoha podobách a další ponižující herecké úkony ve větším množství. A samozřejmě levicoliberální dojímání se nebohými indiány. No dobře, to se muselo hlasujícím líbit. (20.01.2018)