Tři slova

„Jak se máš? Nemáš s kým mluvit? S obyvateli?“ - „Nikdo tady není tak fit jako já.“ Zatímco Lily je akční a svěží, z jejího drahého už je v podstatě jen mrkající zelenina, u které není nasnadě otázka „jestli“, ale spíš „kdy“ (jakkoliv se s tím žena tvrdošíjně odmítá smířit). Do jejího rutinního života však vtrhne příval energie v podobě čerstvě nastěhovaného Švéda, který jí přinese až nečekaně mnoho vzrušení…Hlavní hrdinka to nemá jednoduché. Výčitky z návalu dlouho neprožitých pocitů, pochyby, nepochopení až odpor okolí…ale mně rozhodně nedělalo problém se do ní vcítit a fandit jí, tím spíš, že to bylo nejspíš být naposled, co něco takového zažívala. A přestože mě i pořádně naštvala, její vnímání „zrady“ se také nakonec dalo pochopit, protože to pro ni znamenalo mnohem víc. Tři slova jsou smutným filmem, s pár hodně hořkými momenty, ať už šlo např. o „bingo“ (některé věci se věkem ani trochu nemění) či třeba štědrovečerní „idylku“, přesto má i záchvěvy naděje. Konec mě (na dánské poměry) trochu překvapil, ale vlastně proč ne. Dávám slušné 4*. (30.01.2022)

Jen Sever napadne scénář v místě, kde si už nikdo nedokáže představit život. A erotická scéna v domově důchodců? To je teda má premiéra. Jediný film, který byť jen naznačil zimu života v tomto místě, je Zápisník jedné lásky, jinak jsem nic podobného neviděla. Aneb Když jdou senioři do puberty. To však nic nemění na tom, že se mi to táhlo. Jediný zvrat bylo zjištění, že má hlavní hrdinka amnézii, jinak jsem seděla s hubou dokořán u jejího románku. Nic víc. Jde tedy o jeden z nejméně záživných severských snímků a vězte, že takových je sakra málo. Díky Ódine. (10.02.2018)

Dánsko to opět dokázalo a připravilo mi na večer film, který má opět tendenci odpovědět na tabu společnosti. V tomto případě jde o demenci a řadu důchodců s ní spojenou. Přitom film má celou dobu snahu být velice citlivý a ne nutně nutit diváka tlačit do absolutní deprese. A to i přesto, že to standardní dánské drama má v podstatě v popisu práce. Takže výsledek byl takový, že chvíli jsem přemýšlel jak to jednou bude vypadat se mnou, abych si následně uvědomil, že dopadnout to může jakkoliv. Nicméně také jsem si tu procházel pár komentářů a musím se shodnout s uživatelem misterz. Ono porovnávat český (slovenský) a dánský důchoďák je trošku někde jinde. Stačí jet někam do ciziny a pozorovat německé důchodce, jak pěkně, neošlehaně a zachovale vypadají. To nic nemění na tom, že s myšlenkou u tohoto filmu se oba důchodci evidentně shodnou. Jak západní neošlehaný, tak český ošlehaný. A za tu myšlenku i tak čtyři hvězdy rád udělím. (21.09.2016)

Ohromující dojemný příběh lásky v pozdním věku, kdy hlava už není jasná jak bývala a tělo nedokáže dělat věci jako dřív. Ghita Nørby (známá i ze seriálu Riget), ve svých 81 letech svoji roli zahrála přesvědčivě a se šarmem, a přestože to byl opravdu hodně smutný film, nakonec u mě z tohoto stárnutí převážily pozitivní dojmy. (26.06.2016)

Smutný, řemeslně po seversku dobře odvedený film, který míří na emoce, nicméně mne v tomto svém hlavním zacílení míjí. Obdivuji úroveň dánského domova důchodců, ale onu hlavní důchodkyni nedokážu litovat, jak bych podle autorů asi měl. Připadá mi přes všechny pochopitelné okolnosti sobecká, a to vůči všem: manželovi, rodině i milenci. Nejsem schopen jí pocitově přijmout, jít s s ní. (03.12.2017)