12 rokov otrokom

"Ty seš inženýr nebo negr?" Byly doby, kdy se to vylučovalo, ale dnes je vše jinak. Tehdy však černý muž pod bičem otrokáře žil a jelikož je utlačování menšin dnes tak populární téma, tak se o tom oscarový film natočil. Já jsem v něm tedy neviděl nic, co bych už neviděl jinde nebo bych to alespoň nečekal. Navíc jsem si poměrně jistý tím, že ani dnes se otrokáři a otroci neshodnou na tom, zda bylo či nebylo otrokářství správným režimem. Ale zpět k filmu. Já jsem byl poměrně překvapený tím, že se vyděračské hraní na city za zvuku smutných smyčců neobjevovalo zdaleka tak často, jak jsem očekával. Nakonec byl Solomon alias Plat docela sympaťák, takže jsem mu přál, aby beztrestně mohl zvýšit zisky svého pána, byla mu snížena norma na sběr bavlny a bylo mu dovoleno naladit si housle. Jsem zkrátka dobroděj, ale v tomhle jsem kromě "aktuálního" tématu nic až tak moc oscarového neviděl. (27.11.2018)

No není to prdel, jak nám dávají mediální a diplomatickou čočku za "diskriminaci Romů" tlučhubové ze země s tunami másla na hlavě za genocidu původních obyvatel a zotročování černochů? Kdo chce vidět, jak vypadá skutečná diskriminace a trochu se zastydět za barvu své ošklivé, zlé, fuj-fuj bílé pleti, může zkouknout učesanou verzi životního příběhu Solomona Northupa. Ani těm "diskriminovaným" by projekce filmu neuškodila, alespoň by se dozvěděli něco o tvrdé práci. Místy je "12 let v hajzlu... tedy v řetězech" vhodné i pro příznivce sado-maso praktik, začínající dominy se taktéž mohou leccos přiučit. Nicméně: už jsem na tohle téma upustila nudli u několika lepších filmů, tenhle mě zas tolik za aortu neškubal, takže sem svým otrokářským bičem můžu švihnout jen 3 hvězdičky, tedy uznalých, nenadšených 69%. (12.05.2016)

Drama s dvěma dějovými liniemi, vševědoucím vypravěčem, jasně stanoveným cílem a pevně semknutou dramaturgií? Řešení dialogů převážně technikou záběr/protizáběr? Oslabení násilných momentů přesným střihem? Tentokrát ne. Ač je 12 letům v řetězech vyčítána staromilská klasičnost, z klasického hollywoodského stylu McQueen přejímá zejména zájem o lidské tělo, který bychom ovšem mohli označit také za projev autorského rukopisu. Věrnost původnímu textu i za cenu rozdrobení vyprávění do řady epizod, které do sebe nejsou pevně zaklesnuté, a kdy jedna nepodmiňuje druhou, bylo jedním z mnohých moudrých tvůrčích rozhodnutí, jež ve výsledku tvoří drásavé filmové svědectví o zvěrstvech, jichž se bílý muž dopustil na rase, kterou považoval za podřadnou. McQueenovo mistrovství spočívá ve způsobu, jakým se dokázal vyhnout pozohýbání historických faktů, aby mu pasovaly do velkého příběhu (jako Spielberg v Amistadu nebo Lincolnovi), a přitom nabídnout nesmírně intenzivní filmový zážitek. Díky potlačení dramatického napětí a mnohým statickým záběrům působí film jako série za sebe řazených obrazů, které se díky spirálovitému opakování některých situací a záběrových kompozic pomalu zarývají do paměti. McQueen, věrný své videoartové průpravě, o historii nevypráví, „nedělá“ z ní drama, nýbrž ji nechává oživnout, jako kdyby probíhala právě teď. Útrapy protagonisty proto nenahlíží zvenčí. Prožíváme je společně se Solomonem, skrze jeho tělo, zrak a sluch. Po celý film víme stejně málo jako on (například nikdy nevidíme v celku loď, kterou je dopraven do New Orleans) a máme tudíž, navzdory rekapitulujícímu názvu filmu, stejně málo důvodů věřit, že by z nerovného zápasu o vlastní identitu mohl vyjít jako vítěz. Redukování života na pouhé přežívání a proměna člověka ve zvíře (resp. majetek) jsou zvýznamněny ztrátou povědomí o časoprostorových souvislostech, neboť kromě úvodu nejsme informováni o čase a místě dění. Přemíra nepříjemných zvuků a obrazů, od kterých se kamera nikdy neodvrací (nejnepříjemnější záběry jsou tak zároveň těmi nejdelšími), v kombinaci s vyeliminováním momentů skýtajících úlevný efekt, dělají z 12 let v řetězech jeden z nejodvážnějších filmů loňského roku. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, liborek_, mcb, eye candy (31.01.2014)

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

Bál jsem se sebe-dojímavé historické fresky o soudržné černošské komunitě a hnusných jižanských otrokářích, ale dostal jsem překvapivě bystrý a komplexní příběh muže, který si snad až příliš rychle osvojí vnucenou identitu a svých 12 let prožije ne v řetězech, ale v odloučení (od rodiny, ale i od "komunity" otroků-negrů). McQueen podobně jako před rokem Tarantino napadá příliš jednoduché škatulky a líbivé katarze. Scénář mu sice mete pod nohy občas až zbytečně velká slova, ale vyprávění obrazem, důraz na nejednoznačné "hledění" do tváře hrdiny i jeho souputníků a vnitřní vrstevnatost jednotlivých Pánů ho udrží poblíž jeho ústředního tématu - nesvobody, která není výsledkem konkrétního zotročení, ale spíš existence samotné. Nakonec tak můžeme dojít k překvapivému zjištění, že víc než cokoli je 12 let v řetězech film o přijetí cizí identity a traumatické ztrátě sebe sama. Odtud mnohde zmiňovaná pasivita hlavní postavy, která je ve skutečnosti bytostnou součástí její volby přežít i prostřednictvím největších kompromisů. Spíš Frantz Fanon než Steven Spielberg, každopádně film i přes svou nevyrovanost v nejlepších momentech mistrovský a silný. V těch ostatních možná bezpečně se blížící konvencím, ale stále přinejmenším fascinující a hodný promýšlení. [85%] (10.01.2014)