Děs v opeře

Velmi podivné. Prvních asi padesát minut mi přišlo neskonale zdlouhavých a nepřitažlivých, potom to začalo mít grády, až jsem objímala polštář, a konec zase vyšuměl. Film obsahuje pár skvělých scén, které si zaslouží vzývání, ale film jako celek mi bohužel nedržel pohromadě, a dobrovolně opakovaná projekce tím pádem ani nehrozí. Plus hlavní herečka - proč, Dario, proč? (26.08.2012)

Poprvé se mi to líbilo hodně, ale s odstupem souhlasím s JohnnymD - Opera, stejně jako před ní Tenebre a Phenomena, má daleko do audiovizuálních hodů a atmosféry Argentových majstrštyků Suspirie, Profondo Rosso a Inferna. A bez toho zůstává jen naivní scénář ještě shazovaný anglickým dabingem. Vypíchnul bych jen zpomalenou scénu zastřelení oběti skrz kukátko ve dveřích, která je podobně epesní jako závěrečná autonehoda ve Čtyřech mouchách na šedém sametu. A zkomplikovanou vraždu kostymérky, která zase upomene na Hitchcockovu Zběsilost, kde měl vrah podobný problém s ozdobným špendlíkem zapomenutým na těle oběti. (16.11.2011)

Argento vytváří modelové situace, jakýkoli realismus ho nezajímá, ovšem neděje se tak kvůli efektům a exploataci. Scénář působí nevyrovnaně z podobných důvosů, jako se to někdy stává "uměleckým" filmařům, když se snaží něco zdělit a místo originálních obrazů zbudou nepůvodní koncepty. Argento však nechce sdělovat, chce rozhodně bavit či děsit, je nicméně pozoruhodné, nakolik seberelexivní jeho filmy jsou. To, že se často odehrávají v uměleckém prostředí, není rozhodně jen na efekt. POZOR budou možná následovat SPOILERY: Celý film zkoumá myšlenku, že umění je nebezpečné (jako ostatně i jeho jiné filmy už jen tím, že vraždění dopadá většinou na umělce/umělkyně). Vrah je fixován na pěveckou hvězdu, ta se ocitá v roli diváka, nucena sledovat akt vraždění - doslova nemůže odvrátit zrak (protože by si tím ublížila), zatímco vrah je neviděn, maskován (rýsuje se tu tak jistá analogie mezi vražděním a uměním, či lépe řečeno určité perverzní prolnutí obého). Naprosto účelně při násilných scénách nastupuje tvrdá hudba (která je opravdu šokující po poslechu operních árií) - oproti opeře, která má uklidňující funkci (alespoň pro hlavní hrdinku), zneklidňuje; ani v nejmenším však nejde o to, že by měla ilustrovat primitivnost vraha oproti vnešenosti opery nebo tak něco. Samotný operní režisér je bývalým režisérem hororů, nejde jen o narážku autora, ale když na konci spolu s vrahem umírá, je tak symbolicky zabit horor samotný, zůstává osamocená hrdinka ležící v trávě a konečně přichází klid. Poslední detailní záběr louky, květin a ještěrky, vyvolávající v hrdince opravdové pocity krásy, má však nebezpečně blízko ke kýči (narozdíl od naprosto bravurních scén napětí a úžasného způsobu snímání často přítomných krkavců) a silně tak relativizuje šťastnost konce a zároveň ospravedlňuje napětí a neklid jako nutnou součást umění (a tím i horor samotný jakožto žánr). Argento jistě místy nezvládá skloubit prozkoumávání těchto témat s tím, aby byl děj uvěřitelný a pravděpodobný, ale velice rád mu to odpustím. A mám-li něco napsat na závěr: krkavec je mi rozhodně bližší než ještěrka. 90% (15.10.2007)

Tento Argentův krimi horůrek o magorovi terorizujícím umělce opery se mi opravdu líbil. Ocenit se dá napínavý příběh, který udrží diváka při životě, kvalitní gore i spousta zpestřujících filmařských nápadů. Co mě vyloženě způsobovalo výkrut nehtů na nohou, byla otřesná punkrocková hudba, nebo co to bylo, kvůli které spolu s debilním přídavkem na konec nemůžu o plným kotlu přemítat ani ve snu. Ale jinak rozhodně jeden z nejlepší talijánských hororů, jaký jsem měl zatím tu čest vidět. 75% (02.10.2013)

Nevypadalo to celou dobu marně, ale v konečném důsledku mi zase přišlo, že údajný "mistr žánru giallo" předhodil další průměrný a ne tolik oslňující snímek. Krom jeho debutového gialla Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru a fantasy hororové atmosférické mňamce Suspiria mě teda nechává jeho režisérský um zcela chladným. Nemůžu si pomoci, ale Dario Argento mi připadá jako přeceňovaný režisér. Jsem moc zvědavý na další snímky, ale scenáristická složka je právě důvodem mých rozpaků, zkrátka na ni Argento hodně dlabe. Stejně jako v Tmavě červené mi opět připadalo, že hudební doprovod Děsu v opeře vůbec nedává smysl a neodpovídá napětí scény. I když je pravda, že to je pro žánr příznačný prvek, ale subjektivní pocit je holt pocit. Viděl jsem i jiné gialla, kde mě to takhle do uší vůbec nebilo. Abych ale tomuto kousku nekřivdil, tak se tu našlo několik opravdu zvláštních momentů jako třeba ten, kdy je hlavní svázaná hrdinka s přilepenými jehlicemi na spodních víčkách nucena přihlížet mordovačce svých známých a nemůže kvůli riziku píchnutí riskovat mrknutí. To samé kamera, nasvícení a výprava je prvotřídní. Nejvíc ale příběhu škodí až mučivě nastavovaný závěr, kdy už jsem nervózně začínal koukat na hodinky. To by se prostě při sledování stávat nemělo. Mno ještě uvidíme pane Argento. (13.01.2016)