Hon na líšku

Temné dejiny športu, tentokrát z prostredia zápasenia. Box, futbal a podobne príťažlivé a komerčné športy sa predávajú lepšie aj v kinách, preto tvorcovia nemohli nechať nič na náhodu. Obsadenie luxusné, téma desivá a spracovanie temné ako pri najkvalitnejších thrilleroch. Niekoho možno zmätie pomalé tempo, to však má svoj zmysel, ticho pred búrkou nikdy nebolo hlasnejšie. 80%. (01.02.2015)

Foxcatcher je složitý film, ale bohužel ne příběhově. Má to být psychologické drama, ale na psychologický film se mi do mysli postav podařilo nahlédnout příliš málo. Což je jedním z největších kamenů úrazu celého filmu. Režie je velmi dobrá. Především scény s Tatumem a Ruffalo jsou dost silné a mají i ty potřebné emoce chybějící v celém filmu. Co se týče Carellova výkonu, myslím, že skvělý makeup je zaměňován za skvělý výkon. Až na zkorpnělou chůzi mi z jeho výkonu nic neulpělo. Tatum byl velmi dobrý, ale zase byl limitovaný scénářem, který mu příliš prostoru k projevu nedává. A ačkoliv film zvlášť nenudí, za celé dvě hodiny se v něm vlastně nic nestane. Po jeho konci jsem o těchto třech postavách nevěděla o nic moc víc, než co bych si o nich mohla přečíst v krátké synopsi. Neopodstatněný hype. (31.12.2014)

No, tak dobře, zájem o osobu Marka Schultze se ve vyhledávačích tak o necelé procento zvýší, víc toho však tvůrci tohohle příběhu čekat nemůžou. Divácky nesmírně málo vstřícný snímek, a ač jsem rád, že jsem ho před předáváním Zlatých glóbů stihnul, teď si jen říkám, že Bennett Miller to sice umí bezvadně s herci, ale jinak napotřetí vlastně „zklamal“. Nalijme si čistého vína – Capote, Moneyball i Millerův nejnovější kus patří přesně mezi ty filmy, na kterých recenzenti nešetří superlativy, ale i přes nespornou kvalitu jde o prchavé filmové události, které jsou jimi jen do té doby, než se rozdají nejrůznější filmové ceny daného období. Pak se na ně zapomene a všichni ti obdivovatelé a „odborníci“ si podobné kousky do své soukromé filmové sbírky jednoduše nepořídí. Foxcatcher přesně vyplňuje šablonu „nezávislého filmu s oscarovými ambicemi“, dokáže přitom sdělit i pár cenných životních pravd, možná místy donutí k zamyšlení, ale jinak jeho sledování docela „bolí“. Vůbec nejde o to, že nejsem příznivcem sportu, u kterého se dva upocení chlapi chytají za cokoliv je napadne (i když samozřejmě o zápasení tu ani nejde), jde spíš o to, že u filmů nemívám problém s aktivní spoluprací, ale Tatum čumící do zdi a pojídající konzervy a po přestěhování Tatum čumící do zdi a mlčící s Carellem pro mě asi není to pravé ořechové. Ten tu představuje poměrně komplikovanou postavu (a v závěru výrazně překvapí), která pochází z movité rodiny, která kdysi zbohatla na výrobě střeliva. Často mlčí, je nevyzpytatelný, má problematický vztah s matkou. A díky maskérům hůře rozpoznatelný Steve Carell mu dodal výtečný akcent a dikci. Divák si však hůř získá sympatie ke každému, jenž je na plátně (loutka dřevo Channing Tatum i znovu skvělý Mark Ruffalo). Pokřivený minimalistický svět, který tentokrát není jako pro diváka pro mě. Za mě spíš bronzová medaile. (11.01.2015)

Zuřící vůl. Ztlumené podzimní barvy. Dlouhé pauzy mezi větami. Převážně pomalé pohyby celkově dost odměřené kamery. Absolutně žádný humor. Miller se tolik snaží dát nám najevo, jak vážné sociálně-psychologické drama (sport je záminkou, nikoli podmínkou vyprávění) natočil, až to vede nejen k dusivé atmosféře, ale taky k vypravěčské těžkopádnosti (Capote měl alespoň titulní postavu s jejím smyslem pro humor). Pouze tušená tragédie odrazuje od smíchu nad prostetickým nosem (z profilu často zabíraného) Du Ponta, který svůj čas dělí mezi nakupování tanků, pozorování ptáků a podplacené zápasy s ramenatými padesátníky. Jako dramaturgický prostředek ke zlidštění monstrózního miliardáře slouží Mark, který se svým novým patronem sdílí nenaplněnou touhu po uznání (ať už matkou, bratrem či národem), a umožňuje nám pohlížet na Du Pontovo výstřední chování s větší shovívavostí. Napjatý vztah dvou mužů Millerovi slouží k nahlédnutí do temných uliček reaganovské (vítězoslavné) Ameriky i k univerzálnímu zamyšlení nad líbivým obrazem, který si o sobě Spojené státy vytvářejí (mediální manipulace představuje ve finále jednu z klíčových tematických linií). Du Pont zosobňuje zdegenerovanou verzi amerického uctívání vítězů. Jeho vítězství jsou vratké konstrukty, jimž sám moc nevěří, a slouží pouze k uspokojení jeho frustrovaného ega. Z cesty bezcitně odstraňuje vše, co jeho obraz o vlastní dokonalosti narušuje a ke stejnému jednání vede Marka, jehož ústup ze světa drobných radostí a vřelých mezilidských vztahů, ze světa reprezentovaného jeho bratrem, zpravidla obklopeným družnou společností, připomíná proměnu Damonovy postavy v Behind the Candelabra. Podobně jako Scott Thorston pro Liberaceho, je také Mark pro Du Ponta jen další trofejí, dalším hercem v představení, jenž protřelejší z obou mužů inscenuje ke zlepšení vlastního renomé. Hon na lišku, není z filmů, které bych si „užíval“ nebo „vychutnával“, ale nadhozenými myšlenkami mi přišel podnětný nejen jako anti-rockyovská revize osmdesátkového hurá patriotismu, ale i jako komentář k třídní nerovnosti. 75% Zajímavé komentáře: Triple H, MessiáŠ, Madsbender, JitkaCardova, frolish (28.03.2015)

Nějak se mi nepodařilo za celu dobu pochytit smysl toho, co se nám film vlastně snaží sdělit, a už vůbec se mi nedostává pochopení, proč trval přes dvě hodiny. Není to o ničem, námět přece vychází ze skutečné události (doufám že slyšíte tu ironii) a objímá motivy touhy, morálního i sportovního úpadku, bratrské lásky a vraždy, ale stejně je film jako celek strašlivě nesjednocený a jeho myšlenky nejednoznačné, uspořádané vyloženě chaoticky. Ty dvě hodiny sledujeme zarputilého troubu Tatuma a od pohledu narušeného milionáře Carella a s rostoucí netrpělivostí očekáváme, jak se jejich vztah vyvine a jak vyvrcholí, jenže se nestane vlastně nic. Nic z pohledu scénáře, který nedokáže absolutně vygradovat, a nic i z pohledu herců, kteří s výjimkou Ruffala prochází příběhem s neměnným výrazem a nedávají divákovi možnost k žádnému emocionálnímu prožitku. Vznešená, slavnými jmény zaštítěná nuda, kterou už opravdu nechci niky více vidět.. (22.02.2015)