Nedotknuteľní

"Pas d’bras, pas d’chocolat!" Velká, božská, francouzská nádhera. Bez diskuze jsou Nedotknutelní mým nejoblíbenějším francouzským filmem a do mé všeobecné desítky oblíbených filmů se zajisté dostali také. Opět byl k dispozici jeden neobyčejně obyčejný příběh z reálného života, který režiséry Nakacheho a Toledana fascinoval a díky velkému zájmu z jejich strany mohlo vzniknout tak dokonalé dílo. Pánové odvedli neskutečně krásnou práci, která pohladí na duši každého člověka. Kdo nedokáže vnímat tento film jako přelomový a emočně krásný, není pro mě nadále člověkem. Být člověk přece znamená vnímat city, opětovat a šířit je všemi směry, které se nám nabízejí. Kdo s tímto vědomím filmy nesleduje, tak právě díky němu tento svět nevzkvétá jak by jistě mohl. Nerad se ubírám k tomuto tématu, ale nač se hned pouštět do diskriminace kvůli hercově barvě pleti, či odlišné národnosti. Nebo nač vůbec vypouštět z těla takovou zlobu, která v tomto světě není vůbec zapotřebí. Rasovou nesnášenlivost přímo nenávidím a k tomuto filmu ji zmiňuji pouze proto, že právě nejlepší herec byl odsuzován pouze na základě barvy pleti. Nikdy nepochopím, proč něco takového jako rasismus existuje. Nejspíš to vystihne jedno známé tvrzení a to takové, že lidé se bojí toho, co neznají. Což je, myslím, celkem výstižné. Nu ale vraťme se zpět ke komentování tohoto brilantního filmu. Již jsem zmínil skvělé vedení, dva úžasné režiséry, kteří mají na tomto snímku obrovskou zásluhu; Olivier Nakache a Eric Toledano. Pro oba režiséry je to dozajista jejich největší filmový úspěch, který rozhodně nebude snadné kdykoliv v budoucnu překonat. Já osobně myslím, že když někdo dokáže něco takového seskládat jednou, podaří se mu to znovu a možná i v lepší konečné formě. Je to ale jen můj osobní názor, vím, jak musí být těžké učinit tak významný filmový počin. Každopádně jim velice fandím. Jako další přijde na řadu k hodnocení samotný Ludovico Einaudi, který se svými rytmickými a impozantními melodiemi otevřel duši nejednomu člověku. Jeho skladby z Nedotknutelných patří k mým nejoblíbenějším vůbec, vyzařuje z nich naprostý klid (přesně takový, jaký zmiňuje Philippe při sledování obrazu v galerii). Skladba Una Mattina je bezpochyby jeho nejlepší a v celosvětovém měřítku si jistě najde taktéž hodně vysokou pozici. Pro mě je úplně na špici žebříčku pianových melodií. To, co pan Einaudi vytvořil zde, se povede málokomu. Pro mou citlivou duši je to překrásný dárek a tímto šestiminutovým dílem se mi navždy usadí v paměti jako jeden z nejlepších skladatelů současné doby. Na klidné usínání je to skladba velmi vhodná a využívám toho dosti často. Myslím, že bych pomalu mohl začít hodnotit samotný film, na jehož slovní hodnocení se moc těším a doufám, že zájemcům o zhlédnutí dám silnou motivaci, aby si film pustili ještě dnes. Tedy k příběhu: je úžasný. Nejlepší životopisný a pravdou naplněný film, který jsem kdy viděl a který uvidím. Nejspíš. Nemohu přijít na jméno režiséra, který by měl šanci Nedotknutelné překonat. V tomto filmu není zapotřebí ani láska muže a ženy, stačí opravdové, srdnaté a upřímné přátelství mezi dvěma muži. Oba sice na první pohled vypadají, že jsou naprosto odlišní, ale když je vidíte... Tak si sami řeknete, že aby se tihle dva nepotkali, to by byla zatracená smůla a životní neštěstí pro každého z nich. Nikdo by na první pohled neřekl, jaká citlivá a milá duše ve skutečnosti Driss je. Stejně tak by nikdo neřekl, že se může Philippe ve svém stavu ještě nějak bavit. Ti dva se zkrátka hledali, až se našli. Driss, muž na podpoře, pocházející z chudých poměrů a nezvyklý na jakoukoliv práci. Přesto se nechá jaksi vyhecovat, aby dokázal, že na to má. V tomto mu Philippe dal obrovskou motivaci, když s posměškem řekl, že Driss o něj nevydrží pečovat ani dva týdny. Myslím, že tímto ho chtěl na práci spíše nalákat, protože už od začátku mu padl do oka. Byl jiný, než ostatní uchazeči. Ti možná měli vzdělání a všelijaké tituly, avšak ne přistup, který si Philippe přál. Zato Driss se s ním nemazlil, nebál se říct na plnou pusu vtípek k jeho postižení, zkrátka se s touto prací nijak nemazlil. To přišlo až o nějaký ten den později, kdy se začalo tvořit pravé přátelské pouto. Driss pomáhal Philippovi s každodenním životem, staral se o něj, pečoval o jeho zdraví. Philippe mu na oplátku dával do života cenné zkušenosti, které mu v další cestě byly velice k užitku. Naučil ho každodenní práci, péči o druhé a dá se vcelku s čistým svědomím říct, že i slušnému a rozumnému chování. Zkrátka to nebyla jen pomoct jednoho druhému. Byla vzájemná. Navzájem si vyměňovali své poznatky, poznávali jeden druhého a během chvilky si byli blízcí jako bratři. Kdo by si někdy myslel (a samozřejmě to platí i pro reálný svět), že muže na vozíčku můžete klidně odepsat, že ten už nikdy nic nedokáže a bude až do smrti žít jen z pomoci druhých, ten je blázen. Stejně tak je to s Drissem; kdo by si o něm myslel, že je to jen hloupý (promiňte ten výraz) černoch, který žije z podpory a práce druhých, který nikdy poctivě pracovat nebude a bude se navždy jen přiživovat na ostatních... Člověk s takovým názorem to nemá v hlavě v pořádku. Neměli bychom podceňovat lidi, když je neznáme a nevíme, co v nich je. Nesčetněkrát se ukázalo, že právě takto odsuzovaní lidé to v životě dotáhli mnohem dál, než ti, co se jim posmívali. Tito lidé dávají světu mnohem víc a naší povinností je jim v tom pomáhat a přispět nějakým šlechetným činem. Toto bylo zase takové menší shrnutí mého pochopení celého poselství filmu, které mi do života dalo hodně. Rád bych teď mimo jiné zmínil také oblíbené scény, které se v tomto rozboru zatím neobjevily. Rozhodně k těm nejoblíbenějším patří začátky společného soužití hlavních postav (Philippovo umývání, lití horké vody na nohy, oblékání,...). Dále také vědecká vsuvka s ušními lalůčky a jejich erotogenní zónou, která mi až do prvního zhlédnutí nebyla vůbec známá a pobavila mě naprosto skvěle. Jízda v překrásném a rychlém autě, galerie s obrazy a samotné Drissovo malování a jeho neustálé vtípky na téma "kvadruplegici". Scéna v opeře se zpívajícím německým stromem mě natolik rozesmála, že jsem si ji musel pouštět pořád znovu a znovu, takže jsem ji brzy znal nazpaměť a když teď na ni vzpomínám, opět se nedokážu ubránit smíchu. Když se dokázal smát i Philippe, což se mu s předchozími pečovateli nejspíš nestávalo, bylo to hrozně hezké. Jak mu Driss ukázal nové možnosti ve světě. Dále soukromé vystoupení hudebníků pouze pro Philippa a Drisse, kde zazněly ty největší skladby historie a nakonec samotné Drissovo taneční představení, do kterého se zapojili i ostatní pečovatelé. Paragliding s dost známou písní Feeling Good se mi také líbil a závěrečné holení Philippa by také stálo za zmínku. Ti dva spolu prostě tvořili veselou kopu po celou dobu a když píšu toto závěrečné hodnocení, vyjmenovávám snad všechny scény z filmu. Já si nemohu pomoct, ale ten film je geniální. Herci Omar Sy a François Cluzet si zasloužili veliké ocenění za toto dílo. Avšak nakonec byl oceněn pouze Omar Sy a to "pouze" francouzským Césarem. Toto je jediné zklamání, které mě trápí. Že film nedostal ani nominaci na Oscara mě vysloveně uráží a štve. Raději nechci vědět, které filmy se k nominacím dostaly, mohl bych opětovně vybouchnout. Alespoň já jim mohu udělit cenu za můj nejoblíbenější francouzský film všech dob a jeden z deseti nejoblíbenějších filmů celosvětově. Více udělat nemohu. Hodně jsem tu debatoval o dvou hlavních hercích, ale na ty ostatní jsem téměř nepomyslel, což musím okamžitě napravit. Velký dojem na mě udělala nepříliš viditelná Alba Gaïa Kraghede Bellugi, která ztvárnila Philippovu dceru, Elisu. Přesně takový typ dívek miluji; mladé, drobounké, s lehkým mejkapem a dlouhými vlasy jakékoliv barvy a přirozenou krásou. Je jich spoustu, ale v celkovém zúženém výběru vidím pouhých pár dívek. Tato mě okouzlila, i když jsem si jí moc neužil. Mohla dostat větší prostor, takto bylo 60% scén s tou situací, kdy byla bezbranně zachumlaná v posteli a plakala. Nadějná herečka, i když zatím mnoho filmů s její krásnou osobou nevidíme. Další herečkou Audrey Fleurot, která tak dlouho tahala Drisse za nos, až by se musel stydět každý správný muž. Ukázka její skutečné osoby bylo ke konci milým překvapením a všechno se rázem vysvětlilo. I Driss vzal vše s úsměvem. Ostatní herečky byly sice staršího věku, ale stejně příjemné a milé. Na závěr dodávám, že i když je těžké sehnat film v originále s českými titulky (alespoň na internetu), rozhodně stojí za to a tímto si dopřejete krásný filmový zážitek. Český dabing v tomto filmu úplně nezklamal, ale mě se mnohem více zamlouvá francouzská verze, která mi také pomohla s drobným rozšířením francouzštiny. Děkuji všem tvůrcům a aktérům tohoto filmu za jeden z nejúžasnějších zážitků v mém životě, nesmírně si Nedotknutelných vážím a tento film doporučuji každému, kdo má zájem zažít to, co já. Děkuji, že na světě stále žijí tak báječní lidé, jako jsou Abdel Sellou a Philippe Pozzo Di Borgo. (27.08.2013) (menej) (viac)