V dome

Povedené francouzské drama o učiteli francouzského jazyka, kterému se do jeho průměrného světa dostane kluk z evidentně rozvráceného rodinného prostředí, který umí zatraceně poutavě psát. A to i přesto, že mu je teprve 14 let. Jenže děj se pak začne rozvíjet jinak, než by běžný divák tušil a tak se na scéně začne dít řada zajímavých scén, se kterými divák třeba nebude vždy úplně souhlasit, ale i přesto ho udrží v zájmu až do samotného konce. V rámci klasického lidského příběhu a setkání dvou různých lidí tu pak vstupuje filmové finále, které je naopak nesmírně zajímavé, až snové. A osobně mě nad filmem donutilo v nadcházejících večerních chvil přemýšlet. A tak to mám rád. (25.01.2024)

Jen tak na úvod se musím prostě vyjádřit k uniformám. To by ani jinak nešlo. Opravdu osobně nechápu to stanovisko k zavádění uniforem. To, že všichni budou oblečeni stejně, vůbec nijak neovlivní jak se budou žáci vnímat navzájem. Ti z nižší vrstvy budou pořád uzemňováni těmi z vyšší. Naopak ti z nižší kromě svého oblečení musí ještě utratit prachy navíc za uniformu a ti z vyšší, si ji stejně můžou doplnit drahými doplňky. Naopak si myslím, že se tím utlačuje utváření osobnosti a vlastního stylu, nikoliv, že se tím naučí nějaké disciplíně a solidárnosti. Jinak hned na začátku vás chytne ta heroická hudba, jako stvořené pro nějaký postapokalyptický kraťásek. Naprosto skvěle se stupňujicí drama, kdy opravdu nevíte, jak to dopadne. Nevíte, co je pravda a co už je fikce či jeho bujná fantazie. To všudypřítomné sexuální napětí je také uchvacující a podněcuje řadu myšlenek. Bylo to čím dál tím zajímavější, třeba když už se v rámci příběhu objevil i Germais v jejich domě při jejich rozhovoru jako posluchač a kritik Clauda. Ta hudba byla prostě perfektní (ano napíšu o ní ještě jednou), taková ta, co vám nahání husí kůži, jakože teď se něco stane. A jako poslední musím zmínit, jak mě uchvacoval ten typický pohled a celkový výraz Clauda. Nevím, jak bych ho popsala, nemůžu pro něj najít to správné slovo. Takový ten hajzlíkovský, mazaný, záškodnický, vysmívající se, vypočítavý, takový ten, jakože vím, co teď chci a taky to dostanu a ty se jen koukej.... no prostě byl dokonalý. Jasných 5*. (01.03.2014)

„Tichý, bezproblémový. Vždycky sedí v zadní řadě. Tak jako ty. Je to nejlepší místo. Vidíš všechny a tebe nikdo.“ V podobném typu filmů většinou nacházím zalíbení. A s milým překvapením můžu konstatovat, že U nich doma není výjimkou, právě naopak. Film hned na začátku nenápadně diváka vmanipuluje do role učitele. Jeho hladovost, při které se jen marně snaží zakrývat, jak ho studentovo vyprávění nesmírně přitahuje a vzrušuje, se stává i divákovou. Ten si pak stejně jako hlavní hrdina přeje další pokračování dobrodružství mladého stalkera a vetřelce v domě, ba přímo po něm baží (s tím rozdílem, že publikum nemá tu možnost zasahovat do tvůrčího procesu talentovaného spratka). Ale přestože si tvůrci filmu s divákem nádherně hrají a manipulují, pořád mu dávají velkorysou možnost si to zároveň uvědomit a škodolibě se bavit na účet hlavního hrdiny spolu s nimi. A ačkoliv mě konec snímku v první chvíli mírně zklamal, s odstupem času se mi zamlouvá stále víc. Trošku nadhodnotím a přiklepnu filmu slabších 5*. (08.04.2018)

Tohle je snad ten nejvoyeurstičtější film co jsem kdy viděl. Claude chodí doučovat jednoho svého spolužáka k němu domů, aby mohl co nejpodrobněji sledovat život jeho a jeho rodiny, zatímco o tom píše "slohy" svému třídnímu učiteli, který ho zase doučuje v psaní a který je jeho detailním příběhem o oné rodině natolik fascinovaný, že chce, společně se svojí ženou, znát další a další pokračování, přičemž vůbec není jisté, kolik z toho je skutečnost a kolik z toho si Claude domyslel. A tahle hra na to, co vlastně je realita a co fikce, je uplatňována i na diváka. Není to ale zajímavé jenom tím - má to taky dobře napsané postavy, neustále to graduje a napíná odhalováním motivu, o co vlastně Claudovi jde a odehraje se tu i dost zajímavých zvratů (SPOILER ačkoli tu homosexualitu Rapha ml. tam Ozon přidal celkem na sílu KONEC SPOILERU) a ačkoli si to v poslední třetině neudrží tu neskutečně podmanivou atmosféru, i tak mě ten film hodně bavil a zároveň napínal tolik, jako už dlouho nic. A líbil se mi i ten konec, ačkoli mi jeho pointa byla dost jasná už po pár prvních minutách. Navíc tu je i překvapivě dost humorných scén (a u  jedné jsem dokonce dostal záchvat smíchu), které s celou zápletkou překvapivě dlouhou dobu dost dobře ladí. Měl bych i pár určitých výhrad ke scénáři a k celkovému vedení příběhu, nicméně i tak se mi tenhle Ozonův film (společně s Pod pískem) líbil z celé jeho tvorby nejvíc a popravdě jsem už teď dost zvědavý, co mezi jeho filmy ještě objevím. Snad mě zase nebudou čekat šílenosti ve stylu Sitcomu nebo průměrné prázdnoty ve stylu Bazénu... 4* (26.03.2022)

Můj miláček Fabrice Luchini opět zabodoval, k sobě si vybral překvapivě zdatného protihráče Ernsta Umhauera. Oba rozehráli partii, ve které do poslední chvíle nevíte, zda jde o skutečnost či fikci. Vše pozvolna graduje, takže jste stále více a více vtahováni do děje.Ze samotného závěru mě až mrazilo. Neobyčejný film, který stojí za zhlédnutí. (25.01.2014)