Pena dní

Film, který má dobrou šanci rozdělit diváky na dvě skupiny. Znalost knižní předlohy není nutná, ale vítaná. Pěna dní má dnes svébytné postavení v rámci světové literatury a její fantasie s hravostí inspirují i dnes. Těšil jsem se a současně obával toho, jak bude převedena na plátno. Oceňuji: na jedné straně doslovnou citaci vybraných scén, na druhé naopak invenci s jakou byly nové fantastické nápady vytvořeny. Přijde mi, jako by Gondry rozsekal knihu na cucky a vytvořil z nich nový koktejl. Více DADA než surrealismu, více hravosti než vážnosti. Animace připomínají českou školu a Jan Švankmajer by se na tomhle snímku jistě vyřádil! Zfilmovat předlohu se mi zdálo kdysi nemožné, považte, jak přetvoříte do filmu větu: z ledové plochy se ozýval oválný hluk či barva kapesníčku, jak ji bral vítr s sebou, se usadila na velké budově. První nelze, druhé už dnes počítače zvládnou (i když ve filmu tahle scéna není). Trochu jsem měl problém s hereckými představiteli, tam se mé představy rozcházely. Nemám naprosto nic proti černochům, ale ať pátrám, jak pátrám, nemohu přijít na to, proč kuchař i Alis jsou černoši... zřejmě úlitba současnému multikulti, která je zde ale nepatřičná (na rozdíl třeba od StarTreku...). Škoda, že v rámci citací nebyla zfilmována i závěrečná scéna - dialog kočky a myši. Ta by totiž vydala i na samostatný vtipný kraťas... (17.11.2013)

"A pena dní sa potichu spúšťala na ratolesti symfonického leporela..." V ďalekej zemi, kde sa snúbi francúzsky surrealizmus s Kusturicovým dedičstvom, abstraktným nonsensom, Godardovým odkazom, grotesknou kritikou a konverzačna pozbaveným Woodym Allenom, prebýva v čarokrásnej záhrade bryskného tragikomična Alma Mater Gondryho prazvláštnej poetiky. Netradične uchopená romanca prerastá z Vianových textov širokým oblúkom do filmovej podoby a rozprestiera svoju ilúziu nádhery a dravej, hravej slobody, ktorá chce byť obdivovaná. Do toho primiešava zverské parafrázy, neo-Sartra a neuchopiteľné (a nepochopiteľné) analógie ako stvorené pre po diskutovateľnom objekte bažiacu inteligenciu filmového sveta, až je z toľkého nonsensu, vynaliezavosti, originality a suverénnosti scenáristickej a režisérskej zručnosti pri pohľade z okna človeku na nič. Satisfakciou je zvyšných 40 minút absolútneho utrpenia šedivého kapitalizmu, upadajúcej životnej úrovne a kritického, bezvýchodiskového stavu bytia zoči voči politickému režimu. Gondry je Šalamún, po podivne nadhodnotenom Eternal Sunshine of the Spotless Mind a ešte podivnejšie podhodnotenom Green Hornet (ktorý si to však predsa zaslúžil trochu viac) ma upútal svojimi falošnými (no i tak neoddiskutovateľne nádhernými a hypnotickými) obrazmi ústretovosti a prívetivosti sladkého príbehu (čo je vďaka zakomponovanému neprehliadnuteľnému násiliu a brutalite paradox) s kruto realistickým koncom. Pseudofilmové gesto v morfiovom opojení. Dosť bolo psychomanických grafomanských žvástov, 90% Najlepšie sfilmovaná nesfilmovateľná kniha, ktorého nepochopenie, tak ako i predlohy nie je odsúdeniahodné, ale plne pochopiteľné. Pre mňa best of Michel Gondry. (19.01.2014)

ABSOLUTE GONDRY. Neuvěřitelný film z jiného století. Režijní génius Gondry si zvolil ten nejtěžší možný úkol - na filmové plátno převést nezfilmovatelný kultovní text Borise Viana a jeho ,,mission impossible" se snad zázrakem podařilo dovést do zdárného konce. Ten film se prostě nedal natočit tak, aby nevypadal směšně, lacině, absurdně, trapně, leč kouzlem Gondryho génia to celé dohromady funguje. Scénář se překvapivě věrně drží knižní předlohy (i když z ní logicky vypouští celou řadu věcí - na konci jsem třeba marně čekal na smutný konec myšky, kočičí eutanazie se ve filmu neodehrála) a je až neuvěřitelné, že Gondry (alias filmový doktor Mišmaš) skutečně do svého filmu byl sto zhmotnit třeba legendární koktejlpianino, speciality od Gouffého, zbraň srdcerváč atd. Vyzněním mi pak v celé řadě scén připomněl tvorbu filmových surrealistů, třeba našeho Jana Švankmajera, vždyť kupříkladu protáčení dlaní při pozdravu jakoby vypadlo z nějakého jeho filmu (oživlý domovní zvonek jakbysmet). Není ale divu, vždyť už Vianova novela je surreálná, sám film pak ještě navíc přidává nový estetický rozměr, onu tolik typickou a nezaměnitelnou poetiku, nádherný svět z filmové dílny Michela Gondryho, tvůrčí prostředky a jednotlivosti, v celku je to pak znovu klasický Gondryovský příběh velikosti osudové lásky, tolik typický pro jeho (předchozí) snímky. Boris Vian a Michel Gondry, zvláštní nečekané spojení, které je ale v hloubi dokonale logické - oslava nespoutané imaginace a erupce neudolatelné fantazie + ... věčný svit neposkvrněné lásky... PS: Pocta dandysmu by si snad zasloužila trochu jiný typ herců, hlavně Audrey Tautou coby mladá Chloé mi ani trochu nekonvenovala s představou mladé Chloé... (09.07.2013)

Tento zvláštní, žánrově těžko zařaditelný snímek točil Gondry očividně spíše pro sebe než pro diváky. Cílí na ryze osobnostně kompatibilní spektrum diváků, které může velmi oslovit, potěšit jejich smysly a především duši. Ty ostatní však nemilosrdně hází přes palubu a nabídne jim tak zážitek, které dnešní mladá generace označuje jako "wtf" (jak je vidět i z mnohých zdejších komentářů). K mému vlastnímu překvapení a navzdory mé velké snaze najít pozitivní vztah k tomuto filmu - k jeho obsahu, jeho pojetí, jeho charakteristice, jeho postavám či jeho poselství - jsem se ocitl v té druhé divácké kategorii. I když mám určité fantazie o tom, proč tento film vznikl a o co mu jde, míjí mne asi tak daleko jako kultura řetězců rychlého občerstvení. (02.10.2021)

Těžko si představit vhodnějšího režiséra pro filmovou adaptaci Vianovy Pěny dní, než jakým je francouzský hračička Michel Gondry. Což dokazuje tuna vizuálních nápadů, laciných, ale přesto fungujících efektů, které hezky korespondují s duchem předlohy. Nevyhnutelně se zde ale ztrácí neuchopitelnost onoho bizarního surrealismu, který do ní autor vložil. Všechno je vizualizované přesně podle popisů předlohy, její kouzlo je ale pryč. Tím neříkám, že je to špatná adaptace, Gondry to ustál se ctí a film dojímavě graduje ke konci (opět, se spoustou nápadu) přesně tak, jak je potřeba. Problém vidím jednoduše v tom, že Pěna dní se zkrátka k filmovému zpracování nehodí. Zmiňovanou vizualizací ztrácí její absurdnost možnost působit na recipientovu imaginaci, takže se divák ve výsledku jen přes dvě hodiny dívá na festival hravého režiséra bez možnosti se na ní jakkoliv duševně podílet. Imaginativní literatura se do filmu převádí strašně těžko a byť mi, jakožto milovníkovi předlohy, bylo příjemné strávit další čas ve společnosti Colina, Xhloé, Nicolase a dalších, vždy se radši vrátím k Vianovým slovům než ke Gondryho pohybujícím se obrazům. 70 % (22.04.2017)