Dnes naposled

Putyka U Kroců je útočiště pár notoriků, se kterýma to vážně nedopadne dobře. Text distributora v podstatě prokec celej příběh, takže není co dodat, Snad jen je třeba vyzdvihnout a to opravdu hodně vysoko herecké výkony všech herců. Hlavně tedy pana Štěpánka a Sováka. V českých filmech posledních deseti let jsem neviděl ožralu zahraného ani z poloviny tak dobře jak to uměl on. Výkony pana Matonohy v Ulici, který předvádí opilost jako estrádní komik se s výkonem starýho borce nedají vůbec porovnat. Totální alkář, jeho kolega Sovák, který ve filmu hraje holiče je podobný případ...inu, výbornej, ne přehnaně smutnej film v režii člověka, kterej jednoduše uměl. Klobouk dolu (11.01.2012)

Učebnicový příklad, jak mizerná filmová hudba dokáže napáchat veliké škody - ty synteticé pazvuky by mohly vhodně doprovázet leda humoristické skeče ze života mladého chemika, anebo nějakou nejapnou studiovou sci-fi bakalářskou povídku... A pak taky to poněkud příliš symetrické a za vlasy přitažené zakončení, jako vystřižené ze Zoly, filmu závěrem srazilo hřebínek. *** Jinak ale všechno to mezitím - to vrávorání paňáců s přeraženým hřbetem po šikmém tenkém ledě a ta usvědčená životní bezvýchodnost všech zúčastněných, která neoblomně ukazuje, že alkohol vůbec není příčina a že jsou na tom všichni stejně bědně, staří i mladí, už předem rozvržení, uzoufaní, určení k semletí mezi vzdálenou, v krvi kolující touhou žít jinak a tušením, že ten den, kdy se vytrhnou a vezmou život do vlastních rukou, nikdy nepřijde, a tak si raději ředí krev a otupují vědomí - to mělo tísnivé napětí, správně jemně vystupňované, takže byste jim chtěli aspoň chvilku držet palce, za ně doufat, že to nezkazí úplně všechno a všem, přestože víte, že v téhle lidské komedii jsou poměry sil dávno určené... *** Plus: Menšíkova postava hospodského, tvrdého a nezúčastněně nápomocného tragédiím svých štamgastů jako popravčí špalek, je silná a o to pozoruhodnější, když víte, že filmové Boží mlýny Menšíka o dvacet let později nechají, aby se v Ikarově pádu a Tažných ptácích ocitl v roli jednoho z těch na druhé straně pultu. Některé scény vyloženě volají po zálibném srovnání. *** (08.02.2014)

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)

Herecký koncert hodný mistrů. Snad nejvíc nabušené drama našimi velkými herci, co jsem kdy viděl. Parádní gradování, kdy je vidět jak alkohol postupně ničí život několika úspěšným lidem. Rozhodně jedno z nejlepších dramat československa a neprávem pozapomenutý film. Ty neprvoplánově šokující konce jednotlivých aktérů - notoriků mají potenciál státi se kultem. Bohužel o filmu neví tolik lidí, jak by si jistě zasloužil. František Smolík zde opět exceluje a to jsem si říkal, že bych mu jinou roli než roli rozumného intelektuála nebaštil. (14.01.2010)