Dnes naposled

Parádní sestava v plné síle předvádí herecký koncert. Ničím výrazná zápletka slouží jako podpůrný prostředek. Vše je postaveno na výrazných hereckých výkonech. Excelentní Zdeněk Štěpánek dokazuje svou velikost. Začarovaný kruh se zužuje a vytváří tlak na alkoholiky. Ti pod tlakem kupí chyby, až do hořkého konce. Nebyl jsem svědkem něčeho překvapivého, přesto nebo právě proto oceňuji celkovou kvalitu. (01.02.2010)

Ztracený víkend Martina Friče. Pro někoho možná schématické a toporné, ale jinak je to víc než obstojná sonda do života několika štamgastů, zkrachovalého pana továrníka a problémů na pracovišti. A ten vpravdě antický konec téhle patetické tragédii jenom nahrává. Velké plus za obsazení Menšíka, který v tom nejede s ostatními. (22.03.2010)

,,Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka... a tím to hasne! Fuj, vermut už nechci. Koňak jsem už měl, whisky jsem měl. Mysliveckou, tu jsem také měl... Becherovku - s ní jsem se ještě neloučil..." Film světového formátu. Vnímám jako nadčasové a zásadní dílo domácí kinematografie v žánru dramatu ze současnosti, osobně se mi líbí ještě víc než slavnější americký film Ztracený víkend se stejnou problematikou, mnoha zhodnými kvalitami v zpracování (bohužel s poněkud násilným happyendem). Scénář nabízí detailní psychologickou studii pěti postav, každé odlišného charakteru a z jiné spoločenské vrstvy, jenž ale spájí takřka neustálá přítomnost v jedné hospodě a závislost na alkoholu. Jsou to exhibionistický hospodský frajer a podvodníček žijící jen z kšeftů na volné noze; stárnoucí holič bez rodiny s vlastní pracovnou i bytem uvnitř hospody(!); úspěšný umělec (houslista), který propadá stále více lhostejnosti k práci i vlastní ženě; inženýr s našlápnutou kariérou, který upadá pod vlivem alkoholu pomalu, ale jistě na dno v životě pracovním, rodinném i vnitřním; do pětice pak úplná troska bývalého továrníka, který už téměř nežije a vnímá víc než realitu vlastní halucinace. Vynikající herecké výkony všech zúčastněných, pokaždé si tady užiju zejména Františka Smolíka a Zdeňka Štěpánka, asi i proto, že jejich postav a tragických konců mi je tady docela líto. Líbí se mi zde i Jaroslav Mareš a jeho vtipné "obchodní" výstupy coby lehké odlehčení více méně ponuré atmosféry a taky herečky Běla Jurdová a Irena Kačírková coby sokyně v záujem o jednu z postav. Pochmurnost atmosféry vytvořená automaticky černobílým obrazem i přirozenou tmou v nočních ulicích je zde nenahraditelná... 100% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (04.07.2017)

Já si teďka tohle vypiju, pak si dám prcka – a tím to hasne. Jméno Martina Friče bývá nejčastěji spojováno s populární komediální tvorbou prvorepublikové a protektorátní provenience a téměř se zdá, že v pozdějším období toho za pozornost už moc nestojí. Chyba lávky. Frič se po krátkém období osobní i tvůrčí stagnace vzepjal ke svému velkému comebacku tématem, se kterým dlouhá léta sám zápasil. V tom filmu je uložena velká životní zkušenost i svého druhu neobvyklá výzva, jak čelit problémům s alkoholem. Zároveň je zřejmé, že tu nejde o žádné plané moralizování, ale o komorní, v podstatě velmi intimní příběh několika lidí, kteří chtějí utéct před šedivou a ubíjející prózou života do světa fantazie a opojných klamů. Každý z nich má ke své závislosti jiný důvod, každý se u dna skleničky ocitl z různých příčin. Herci hrají civilně a dokáží s maximální přesvědčivostí zpřítomnit vnitřní hnutí svých postav. Zdeněk Štěpánek se úplně oprostil od zavedených jevištních manýrů a vysekl tady hluboký portrét člověka propadajícího se až na samé dno. Jiného druhu je potom Rážův houslista, samolibý frajírek, prahnoucí po exkluzivitě života a hledající dočasný únik v náruči atraktivní ženy. Je tu samozřejmě mistrovská herecká studie Františka Smolíka, který sice předtím odehrál bezpočet opilců a životních ztroskotanců, ale žádný z nich neměl v sobě takovou hlubokou duševní vyprázdněnost jako zkrachovalý továrník Taupe. Okamžik, v němž se pod vlivem rostoucího deliria vrací v představách k minulosti a v náhlém pomatení mysli postupně prochází prázdnými pokoji svého bytu, patří k vrcholným scénám Fričova filmu a v kontextu doby měla nepochybně silný účinek. Přesně zahraná je i Sovákova expresivní figurka profesionálního alkoholika; ve stejné rovině, i když v trochu jiném úhlu, se pohybuje Marešova role. Na rozsahem nevelkém prostoru na sebe výrazně upozorňují i další, především mondénní milenka Ireny Kačírkové nebo jedna z prvních větších příležitostí před kamerou Vladimíra Menšíka. Jak je pro filmy z této dekády typické, pokouší se o co nejrealističtější pohled na věc čili žádný happyend se nekoná. Ani nemůže. Své následovníky ostatně film získal v dalších dílech pozdějších tvůrců, mezi jinými například v Hubačově Ikarovu pádu nebo Pecháčkově sondě Dobří holubi se vracejí. (14.02.2010)

Fričovo Rekviem za sen, film, který jako by nepatřil do české kinematografie ani do 50. let – samotným tématem, jen uměřenou mírou mentorování, nelichotivými narážkami na znárodnění, nemilosrdností obrazů pijácké nesvobody, převážně moderním herectvím (i ten Štěpánek výjimečně hraje jako ve filmu a ne jako na divadle – a je opravdu výbornej a není sám), důvěrou ve schopnost diváka domýšlet si souvislosti, které se mu nestrčí až pod nos (u pointy předposlední scénky je ta důvěra možná až přílišná, k nepochopení stačí v předchozím ději dvakrát ve špatnou chvíli mrknout) a ve výsledku skutečnou, mrazivou působivostí; po tomhle filmu si šláftruňk nedáte a docela snadno se vám může stát, že budete zpytovat svědomí stran svých vlastních závislostí a jiných způsobů vyhýbání se životu. Hvězdička dolů za rezidua dobové poplatnosti a až příliš literárně vysoustružený závěr. (11.12.2016)