Saulov syn

Film bez minulosti i budoucnosti, který (nejen) kvůli tomu bude popisován jako "holocaustí Jdi a dívej se". Díky zvolenému formátu "dlouhých scén přes rameno" je nebývale intenzivní, sugestivní (ta práce se zvukem!) a zadře se ani ne tak pod kůži jako rovnou do morku kostí... Dokonce možná až příliš, protože je to neustále v pohybu a tak našlapané, že divák (ani postava) nemá byť jen jediný moment oddechu. Hrozí tak, že to ke konci svého diváka otupí, jakkoli hrůzy během šichty Sonderkommand jsou zobrazeny "jen tak jakoby mimochodem" v druhém plánu a jako každodenní rutina čili jsou v důsledku toho ještě o to více mrazivé a znepokojivé. A ať už vás to otupí či ne a ať už to vydýcháte či ne, tak je nesporné, že Saulův syn je jednou z výjimek potvrzujících pravidlo, kdy se filmové kvality a důležitost i naléhavost námětu kloubí v jeden funkční celek, kterému "festivalové haló" právem náleží. Když pro nic jiného, tak proto, že takovýto pohled na filmové ztvárnění holocaustu skrze industrializaci smrti byl již sakramentsky zapotřebí, jelikož zatímco v literatuře se čas od času objevuje, tak v kinematografii doposud citelně scházel. (10.10.2015)

Historické a tým pádom aj filmy o holokauste sú typické konvenčným spôsobom rozprávania aj konvenčnými technickými postupmi. Nemes sa asi preto rozhodol nakrútiť túto tému prostriedkami v súčasnosti populárnymi na medzinárodných festivaloch, ale v iných, súčasných žánroch. Viac menej žiaden záber nie je podobný záberom, na aké sme zvyknutí z ton filmov z koncentrákov. Je to dosiahnuté za prvé používaním výhradne polodetailov a detailov, nie je tu žiaden veľký celok, tak obľúbený pri priblíženie atmosféry táborov smrti. Aj tým sa Saulov syn stáva filmom nadčasovým. Za druhé absenciou príbehu, snaha o pochovanie "syna" je skôr prejavom ako šialenstva, tak z neho plynúcej potreby dotyku ľudskosti. Ak by sa Nemesovi podarilo ma aj emocionálne viac odrovnať, dostal by absolutórium. (09.02.2016)

Původně jsem zamýšlel malinko zamachrovat se svojí maďarštinou a sepsat svůj komentář v tomto krásném jazyce. Poté jsem si však uvědomil, že by mi rozumělo slabých 35 % zdejších uživatelů, takže bude lepší zůstat u češtiny. Docela dost se troufnu podivit nad Oscárky, ale vzhledem k tomu, že si jednoho odnesl i takový Spotlight, tak už objektivního člověka v tomto roce zřejmě nic nezaskočí. Film se enormně snažil celý vést na té moderní artové vlně. 97 % stopáže sledujete záda hlavního hrdiny, který má v továrně na smrt na vše spoustu času a vesele se toulá křížem krážem. K vidění je i skromný a intenzivně rozmazaný zbyteček toho, co se kromě zad vlezlo do záběru. Není toho mnoho a má to navíc jakýsi maďarský formát s prapodivně zaoblenými rohy. Vtíravý kameraman pronásleduje hlavního hrdinu na každém kroku, přičemž se mu třesou ruce tak intenzivně, že by na to byl hrdý i samotný pan Parkinson. Nádherného osvětimského prostředí si tak divák vůbec neužije. Tento nedostatek mírně kompenzuje zcela dechberoucí hudba, kterou ovšem někdo ve střižně zřejmě zapomněl pustit nahlas. Na druhou stranu je pravda, že zvukové pozadí bylo celkem uchu lahodící a hudba by jej jen kazila. Děj je poměrně prostý a hlavní dějová myšlenka během snímku zazní z úst jednoho z dalších čekatelů na smrt. "Opustil jsi živé kvůli mrtvým!" Postav je k vidění spousta a není v silách žádného ze smrtelníků, zorientovat se v nich. Zřejmě o ně ani tolik nejde, když chodíme všude se Saulem. Povyku bylo kolem filmu spousta a upřímně jsem se na něj velmi, dlouho a intenzivně těšil. O nudě si hovořit netroufám. Spíše o nenaplněném potenciálu. Viděno oficiálně uznávanou metodou "Tri, dva, jedna, teraz!", respektive "Három, kettő, egy, menj!". (10.04.2016)

V životě bych neřekl, že by mě mohlo někdy bavit dvouhodinové čumění do zátylku polodebilního maďarského žida. V pravém horním rohu obrazovky už jen chybělo skóre, v levém dolním inventář a chmatal bych po džojstyku. Stotisící první reklama na holou kost je tentokrát opravdu sugestivně, originálně, mrazivě a velmi působivě podaný FPS výlet do míst s historicky největší koncentrací okupantů palestinských území na čtvereční loket a dokonce bez obvyklých mučednických klišé. Škoda jen, že je ústřední zápletka tak kokotská. Pardon, chtěl jsem říct absurdní. Ale i tak si myslím, že už je nejvyšší čas začít se konečně věnovat té Arménské genocidě nebo točit černé komedie! (07.04.2016)

Radikální experiment, který v tísnivém čtvercovém ořezu ukazuje hrůzy holocaustu, udivuje hlavně tím, jak se distancuje od prvoplánového historického sentimentu a konvenčního uspořádání, a posouvá se směrem k žánrové kinematografii. Zřejmě jediný skutečně důležitý film roku, který se vyhýbá všemu lacinému a podbízivému a nabízí nesmírně intenzivní fyzický zážitek, jehož největší hrůzy se odehrávají v rozostřeném druhém plánu nebo mimoobrazovém prostoru a který doslova na svých ramenech táhne ústřední „strojový“ herecký výkon Gézy Röhriga. (15.01.2017)