30 minút po polnoci

,,JSEM SI PRAKTICKY JISTÝ, ŽE SE TAM NACHÁZÍ DŮLEŽITÝ CÍL, ALE NEJSEM SI JISTÝ, ŽE JE TO…..“ /// Na začátku bylo 11. září (jestli nevíš, klikni jinam…). Na konci 2. květen 2011 (jestli víš nebo chceš vědět víc, zůstaň…). Pátračka po jménech, sázka na nelidský získávání informací (dělám si prdel, takovej je život… jen se mně zdá, že na to, jakej má prostor, tomu na rozdíl od S. L. Jacksona něco chybí…). Ale nějak to skládání indicií, míst pobytu, shánění důkazů pro prezidenta atd, atd, prostě začít muselo. Možná, že je to spíš kousek pro fandy politickejch filmů. Všechny ty postupy CIA, ,,čmouďáčtí“ hrdinové a zrádci, posedlost jménem Abu Ahmed Alkuedi Saddam Tekur, je spíš špionážním drámem, než akčníma orgiema. Taková PARÁDNÍ filmová výpověď, vedoucí k jednomu zabití (no, dvěma, třema ….) plná dialogů, ale která v závěrečný půlhodince dokáže strhnout i akcičkou. Uvěřitelnou a prej (?) téměř autentickou. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chcu naštudovat nějaký muslimský triky. 2.) Chcu si připomenout pár výbuchů. Teroristickejch. 3.) Thx za titule ,,ACIN“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ * (07.03.2013)

Rozumím tomu, že 11. září představovalo pro Spojené státy obrovský šok a otřáslo sebevědomím velmoci tak, jak se to nepovedlo Sovětskému svazu za celou dobu trvání studené války. Chápu tedy i potřebu vyrovnat se s popravou organizátora atentátu uměleckou cestou a rozumím i síle symbolů. Přesto mě zaskočila záplava ocenění z festivalů i reakce českých diváků v komentářích. Abych byl dobře pochopen, ono je svým způsobem umění natočit honbu za nejhledanějším teroristou světa tak nudným, nezáživným a úmorným způsobem. Je až nepochopitelné, že i scény mučení nebo atentátů vyznívají emocionálně naprosto prázdně, žádná pasáž nedokáže vtáhnout diváka do hry, všechno je mechanické, studené a ploché. Přítomnost hvězd tady vůbec nepomáhá, tenhle režijní styl by mohl klidně využít neznámých druhořadých herců a výsledek by byl stejný. Nerozumím ani superlativům na adresu závěrečné akce. Snad jen stojí za zmínku, že vedle šíleně přetažené stopáže nejvíc filmu škodí pramalý odstup od událostí. Ze zobrazeného vyplývá, že tvůrci stejně jako americké instituce vůbec nepochopili, jak se to s Al-Káidou a s Usámou bin Ládinem má. Al-Káida nikdy nepředstavovala vertikálně budovanou, centrálně řízenou organizaci se silným šéfem v čele. Je to spíš něco jako "mezinárodní dělnické hnutí". Společenství lidí spojených ideologií islamismu a čerpajících sílu z konzervativního prostředí islámské společnosti. Usáma byl tak důležitý pro západní svět, ne pro své souvěrce, a v době popravy byl už fakticky dávno ze hry. Celkový dojem: 35 %. (18.05.2020)

Mariňák ukázal válku jako čekání s nejistým výsledkem, Smrt čeká všude jako adrenalinovou drogu, Zero Dark Thirty jako zdlouhavou profesionální práci. To se tady odráží v několika rovinách. Hlavní hrdinka je workoholička, která se už od školy bratříčkovala se CIA a celou dosavadní kariéru vlastně věnovala hledání bin Ládina. Na lásku a přátele nemá čas, vztahy si vytváří ryze pracovní (nicméně Pána Prstenů zná). V Zero Dark Thirty jde neustále o informace, a pokud je film něčeho rekonstrukcí, tak právě řetězce (nepravdivých, matoucích, zpochybnitelných) informací, které nakonec vedly k zabití Usámy bin Ládina . Film proto příznačně začíná tmavým záběrem, kdy pouze slyšíme střípky audio nahrávek z 9/11 - Američané byli tehdy doslova "in the dark". Pátrání začíná z bodu nula, kdy se následně postupuje od "žádných" informací, přes "nepravdivé" a "matoucí" až po "pravdivé" nebo "pravděpodobné". Všechno je nakonec kvantifikováno, přepočítáno na užitek, zbaveno jakékoli osobitosti. Protagonisty definuje pouze jejich profesní úloha v rámci systému, kde navíc někteří fluidně systémem proplouvají a mění pozice; pronásledovaní jsou pouhými čárkami na grafu, rozmazanými pixely na obrazovce nebo odosobněnými kódovými označeními (UBL, Listové Eso apod.). Zásahová jednotka "Kanárků" není souborem jasně definovaných individualit, ale zaměnitelnou horou svalů s odpovídajícím technickým vybavením - je to, jako všechno ostatní, pouze nástroj k dosažení cíle. Nakonec, i v samotném závěru jsou nejdůležitější ukořistěné harddisky, CD, DVD a další záznamová média (=informace) než Usáma, jehož vrchol přijde až ve chvíli, kdy je Mayou vizuálně identifikován. Žádné oslavy, žádný patos, jen vakuum, ze kterého najednou není kam dál. Stručně řečeno, Zero Dark Thirty je maximálně procedurální film, který v tomto ohledu předčí i sterilní chirurgickou Nákazu Stevena Soderbergha, a je to možná o to pozoruhodnější, že nejchladnější hollywoodský film roku natočila žena. P.S.: A už se těším, až budou formalisté vyvracet, jak ten film není "realistický", ale že se naopak drží některých konvencí klasického vyprávění - já si všiml minimálně nápadného zdvojování/opakování důležitých informací (například název místa se objeví na ceduli v záběru a pak navíc v titulku); docela by mě ale zajímalo, jak je to tady z hlediska stavby syžetu. (06.01.2013)

Problém, který mám s Kathryn Bigelow, je ten, že pro mě je to strašně chladná režisérka a nikdy mě nedokáže do příběhu opravdu dostat. Dopadení Bin Ládina trvalo deset let a šlo se po malých krocích, film je přesně takový. Natahovaný, výslechy, spousta jmen a hlavně informace, informace a zase informace, z toho všeho vznikl ne příliš divácký film, nikdo ho však pravděpodobně nedokáže plně odsoudit, protože své nesporné kvality má, řemeslně a technicky je to skvěle odvedená práce s několika momenty, které působí opravdu velmi realisticky. Jessica Chastain je výborná, ale v podání Bigelow jsou všechny postavy stále jen figurky, ke kterým se divák nemá šanci dostat, o nějaké emoce se režisérka snaží až v závěrečné scéně, nevím, jestli to není už pozdě, on po téměř celou dobu je vlastně divák nezúčastněný, žádné napětí, ani nic pohlcujícího. Od objevení domu mě však film chytl a přiznám se, že u samotné akce mi tuhla krev v žilách. Zero Dark Thirty je dobrý film, divák se však musí připravit na to, že z větší poloviny to je prostě nuda a je jen na něm, jak přistoupí k celku, stále mě to však bavilo více než třeba Spielbergův Lincoln. (16.01.2013)

Mám ráda politickými událostmi inspirované filmy, ale přesto si Zero Dark Thirty dokážu představit tak minimálně o půl hodiny kratší. Tato dokumentární, odosobněná rekonstrukce je i na mě přece jen až moc chladná a především v úvodu, který krásně reflektuje problémy "nových" válek (tedy těch vedených proti nepříteli, který není ohraničen teritoriem státu, který nefunguje pod hierarchickou strukturou, který je motivován ideologií a který tedy nejde porazit pouze nasazením armády), mi došlo, že zatímco v realitě mohou být snahy o hledání jakéhokoliv vodítka zajímavé, ve filmu tyto věčné porady a výslechy fungují mnohem hůře. A i když druhá polovina a především závěr mé dojmy vylepšují, zůstane mi Zero Dark Thirty v mysli jako film, který si jen tak pro zábavu nikdy nepustím. A to i přesto, že jsem ale jakýmsi zvláštním způsobem ráda, že jsem ho viděla. (31.01.2013)