Je to iba vietor

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)

Scénáři nelze příliš vytknout, ale samotné zpracování lze jen těžko pochválit. Na mnoha místech se z filmu stává rozhlasová hra, někdy i s porouchaným vysílačem. Dívat se na tmu tmoucí mne nebaví. Dívat se na tmu tmoucí a poslouchat k tomu ticho tichoucí mne štve. Netuším, zda to byl umělecký záměr, nebo technická chyba, v každém případě to bylo nesnesitelné. (27.01.2014)

Po rumunskej "nadhere" menom Gadzo Dillo zas dalsi film zo zivota Ciganov, tentokrat vsak ako -tak usporiadanej. Reziser Benedek Fliegauf mi fakt nic nehovori. Prva polka filmu Csak a Szel je priserne nudna, dohromady nic sa nedeje, poriadny dej sa rozbehne az v druhej polke. Herecke vykony slabe a mdle, a samotny Fliegaulf odviedol len zrucnu rutinu. Remeselne dobre natocenu, to ano, ale stale len rutinu. 52 % (28.01.2014)

Tento film nemá ani hodinu a půl, a přesto je minimálně dvakrát tak dlouhý, než by nutně musel být... :) Zhruba ve třetině se divák dozví pár dějových indícií, které ale vlastně už zná z úvodních titulků, jinak se až do závěrečné desetiminutovky neodehraje nic zásadního, takže většinu filmu můžete s klidným svědomím přeskočit. Po formální stránce mi vadilo zdaleka nejvíc to, že ve večerních/nočních/ranních/"bunkrovních" záběrech není skoro nic vidět (na osvětlovače se asi zapomnělo nebo měl během nátáčení dovolenou) a samotná kamera je jak z (polo)amatérského snímku. Když k tomu přičtete prostinký scénář pohybující se odnikud nikam a nenápaditou režii, jež ho nikam dál neposouvá, tak vám z této rovnice vyjde lehce zapomenutelný film (byť se závažným tématem) bez hlubšího diváckého zážitku - být to tvůrcův debut, byl bych snad i shovívavější, ale s vědomím, že se jedná o jeho už 5. (!) celovečerák, tak nemohu jinak... (21.09.2013)

Mohl bych teď nastudovat filmovou teorii, přihodit pro mě několik nesrozumitelných vět, či názvů, abych ze sebe udělal filmového, erudovaného kritika, když tak čtu některé komentáře pod sebou, které jsou pro mě naprostá španělská vesnice... ale na to dneska dlabu, až jindy, takže to zkusím popsat tak, jaký na mě film udělal dojem. A ten byl rozhodně velice silný, ke konci možná až moc, nicméně to nic nemění na faktu, že pod pět hvězd nepůjdu ani náhodou. Sice tu nehrají žádní herci, není tu žádný vymakaný scénář, nicméně tohle všechno působí s velmi reálně odvyprávěným příběhem, jako nepatrný detail. Příběhem, o jednom jediném dni, romské rodiny, který se (bohužel) v některých evropských zemích už stal a nad kterým, mně osobně zůstává rozum stát. Snad se tohoto pocitu, co nejrychleji zbavím.... (14.10.2014)