Réžia:
Agnieszka HollandScenár:
Štěpán HulíkHrajú:
Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan, Jenovéfa Boková, Denny Ratajský (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Po seriálu Terapie, který vyvolal příznivé ohlasy u kritiky i u diváků, HBO Česká republika pokračuje v tvorbě vlastních hraných děl. Dalším původním projektem, který vznikne v režii světoznámé Agnieszky Hollandové, je třídílné retro Hořící keř, inspirované skutečnými událostmi i reálnými postavami. Scénář dramatu o alarmujícím činu Jana Palacha, osudech jeho blízkých a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR napsal Štěpán Hulík... Děj začíná Palachovým sebeupálením v lednu 1969 a líčením rozjitřené atmosféry v tehdejší společnosti. Události se zdramatizují po skandálním nařčení od poslance Viléma Nového, který Palachovo sebeobětování zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni. Hlavní postavou vyprávění je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová, která jménem Palachových příbuzných podala na Viléma Nového žalobu na ochranu osobnosti. Charakterní právničku, jež přijala zastupování klientů ve zdánlivě beznadějném soudním procesu a trpělivě sháněla důkazy v jejich prospěch, ztvární Tatiana Pauhofová. JUDr. Dagmar Burešová za normalizace obhajovala pronásledované disidenty a po listopadu 1989 se stala ministryní spravedlnosti. V letech 1990 – 1992 zastávala funkci předsedkyně České národní rady. (HBO Europe)
(viac)Videá (3)
Recenzie (886)
Poněkud edukativní momenty snímku (autor scénáře má ale za sebou vynikající analýzu v knize o začátcích normalizačního Barrandova) vyvažuje (na televizi dvojnásob) vybroušené řemeslo (v zemi, kde se filmařem může stát každý) a důležitost tématu (s přihlednutím k přehnaným pózám všudem kolem dokonce trojnásob). ()
Napovídalo se o něm mnoho, výsledek nakonec naplnil ohlasy. Zvlášť když má převýraznou tuzemskou příchuť, to potěší o to víc. Než se schoval srp a kladivo, dělo se tu hodně prasáren. Poměr sil byl předem daný. Třídílné televizní drama, které natočila polská režisérka Agnieszka Holland, je sakra ambiciózní. Dalo by se o něm rozepsat na několik stran, ale tentokrát bude lepší, když si každý přímo při projekci vytáhne to své. Ať to bude naléhavý scénář mladého autora, spolehlivá režie umně analyzující nelehkou dobu, velkolepá kamera Martina Štrby nebo přesný casting, kdy bez výjimky potěší proklepnutá jména Pauhofová, Trojan, Huba nebo Budař, stejně jako civilně úsporná Palachova matka (Jaroslava Pokorná). Naléhavé, objektivní, emotivní, tíživé, stále aktuální a hlavně nepolopatické. ()
V České kinematografii nemá Hořící keř obdoby, od výpravy, přes triky až po hudbu. Největší síla celé trilogie je ve scénách beze slov. Ať už, když se nic netuší matka dozví o upálení svého syna, zástup spoluobčanů se svíčkami u jejího domu nebo psychický teror, který prožívá sama doma nejen pomocí telefonu. 90% ()
První, co mě napadlo, že to bude úplně jiná káva, než nostalgicky laděný návrat do minulosti zachycený ve stylu retro televizního seriálu Vyprávěj. Shovívavost vůči normalizační době je tatam a všichni se jistě shodneme na tom, že doba, kterou zachycuje režisérka Agnieszka Holland s vlastním emočním vztahem a znalostí dobových reálií se jeví trochu jinak než výše zmíněný seriál. Leč v zájmu úplnosti a ve snaze lépe pochopit dobu chci podotknout, že na odhalená fakta československé minulosti oživené dokumentárními záběry se lze podívat ze dvou stran, protože každá mince má dvě strany. Dnes si to lidé už nepamatují, ale lze vysvětlit, že pro mnoho občanů v době pookupační tzv. normalizace bylo ještě jiné Československo. Právě z tohoto společenského a politického marasmu uměla řada lidí šikovně profitovat a nakrást třeba ve státním podniku všechno, co potřebovali pro stavbu svých chalup. Nemluvě o tom, že již od ranních hodin hospody jen hučely a cinkaly půllitry, některé známé osobnosti, umělci, herci, zpěváci a muzikanti, (přisluhovači režimu), doslova lezli za minulé doby režimu do zadku, či dokonce fízlovali. Zatímco jiní lidé protisocialisticky naladění (třeba Charta 77), museli třeba pracovat v kotelnách nebo jít rovnou sedět. Nicméně, zaplať pánbůh, že padl zářivý socialismus, dlouho jsem si myslel, že všechno bude fajn, ale dnešní vláda arogance moci, mocných chamtivců a lobbistů o fajnovosti tedy moc nesvědčí. Nemyslím si, že to je dobrá cesta do budoucnosti. Ale zpět k věci. Osudové drama JUDr. Dagmar Burešové při vší úctě mohlo nabídnout za 240 minut mnohem více, možná je to i tím, že tam bylo pár nadbytečných scén. I přes výše řečené je Hořící keř nadprůměrně vystavěný seriál, jenž zvedl televizní laťku. Herecký vklad v podání herečky Jaroslavy Pokorné v roli Libuše Palachové na mě působil asi nejemocionálněji, mimochodem skvěle to hrála. Velký herecký talent Táňa Pauhofová měla půvab, ale nejsilněji na mne nepůsobila. Snad bych ještě dodal, že je možná škoda, že zatím z neznámých důvodů filmaři opomíjejí detailnější pohled na život Jana Palacha, jenž by byl jistě nosnou a zajímavou látkou pro celovečerní film. ()
I don't know myself where do we go to find the place where we belong. Podívaná, která klouzá po zřítelnici, hlodá mysl a místy bodá tak, že zůstává podivná tupá bolest rezonující v hrudním koši. Nepředstavitelná doba v projektu, který leptá, pálí a škvaří tkáně pod povrchem a divák vše sleduje skrze odrazy výloh, rozostřených a deštěm smáčených oken a zrcadlech bez možnosti cokoliv změnit. Není to dokonalé, ale Hořící keř v našich končinách působí tak trošku jako zjevení, kterému leccos odpustím a rád. PS: Hang ve zvukové složce filmu je pak příjemným překvapením a pomyslnou třešničkou na dortu. ()
Galéria (91)
Zaujímavosti (44)
- Když major Jireš (Ivan Trojan) vyzvedává Hanu Čížkovou (Emma Smetana) na studentských kolejích - které se natáčely na koleji Hvězda na Praze 6 - je možné vidět v záběru uvnitř budovy části moderních plastových dveří a čtečky na studentské ISIC karty. (GUGA25)
- Mezi černobílými scénami je možné vidět i skutečné záznamy z roku 1969. (karlik4801)
- V první části filmu, ve stanici Neratovice, jsou vidět v odrazu skla vozy „B“ v barvách ČD. V tomto barevném schématu jezdily vozy „B“ až v 90. letech 20. století. Stejně tak při cestě paní Palachové (Jaroslava Pokorná) vlakem do Neratovic je několikrát záběr na motorový vůz řady 831 v barvách ČD (krémově-červený) z 90. let. (Barney1987)
Reklama