Hořící keř

Když se zdržím komentování upálení Jana Palacha jako aktu a zůstanu věren pouze hodnocení filmu Hořící keř, tak musím konstatovat, že snímek mě bavil zejména ve svoji první části. Druhá už méně a třetí nejméně, přičemž nejzajímavější na posledních dvou byly jejich epilogy. Zpracování filmu však pochválit můžu, podobně jako herecké výkony. Dávám 4*, avšak po první části jsem doufal i v 5*. (19.07.2014)

Kdo by to byl čekal, se že televizní minisérie bude moci pochlubit vyšší formální úrovní, než má většina české produkce mířící do kin? A nejen tou. Ondříčkovo Ve stínu, považované za jeden z nejlepších českých filmů minulého roku, bylo chváleno (alespoň) za Trojana, pěknou kameru, výpravu a dobovou atmosféru, jenže Hořící keř nabízí tohle všechno v ještě vicizelovanější podobě a přidává k tomu navíc úctyhodný dramatický náboj a promyšlený pohled na místo činu Jana Palacha v národním povědomí. (13.02.2013)

Hořící keř je jednoznačně nejlepším českým filmem uplynulého roku a jedním z vůbec nejzdařilejších děl polistopadového období. Prolnutí zřejmě kvalitního scénáře - povzbuzujícím faktem je i mladý Štrbův věk - s vyzrálou režií Hollandové a nesporně velkým tématem a nosným příběhem se stalo skutečným diváckým zážitkem. Vynikající výkony předvedly sympatická slovenská "českoslovenka" Taťjána Pauhofová a Jaroslava Pokorná v roli Palachovy sedmibolestné maminky. Nad průměrem se pohybuje i Martin Huba ve velmi nevděčné úloze nomenklaturního stalinisty Nového a druhá Taťjána Medvecká jako ošetřující Palachova lékařka (Jaroslava Moserová ?). Přesné postižení doby, smysl pro detail i důslednost při zachycování dobových reálií dále dokreslují všelidský rozměr Palachovy altruistické tragédie. Věcnost přístupu autorského týmu dokládá i v závěrečných titulcích také seznam ostatních "pochodní" protestujících proti podlé agresi zemí Varšavské smlouvy, jejíž obětí se naše země před 45 lety stala. Hledáme-li na komunistickém režimu slabá místa i způsob jejich adekvátního postižení, nabídne nám HOŘÍCÍ KEŘ hned celou paletu demonstrací těchto neodpustitelných jevů a postupů. Je jejich výraznou názornou anatomií. Současně drobnokresba, kterou Hollandová zvolila, zachovává nezkresleně nadčasový rozměr dějů i odkazu roku Pražského jara. A to nejen pro starší, ale jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale i pro mladší generaci či generace. Tato skutečnost těší dvojnásob. (02.01.2014)

(p)O Palachově činu. Abychom získali patřičný odstup (nejen) k Palachově činu na literárním poli, tak jsme potřebovali pohled zvenčí Poláka Mariusza Szczygieła. A abychom odstup získali i na poli filmovém, tak potřebujeme pohled zvenčí Polky Agnieszky Holland. I když potřebujeme... Částečně ano, ale krom režie je to „naše“ a konečně tedy díky Hulíkovi lze říci, že již i u nás se umíme vypořádat s dějinnými kostlivci ve skříních (a že jich máme!), tak jak to předvádějí v posledních letech především Němci. Ne, není to ještě to zcela nezúčastněné zpracování, ale sem ta mírná dávka patosu i rozškatulkování postav sedne, ne že ne; zvlášť když má prostor jen v první epizodě, kde to je pochopitelné. Nesporně to nejdůležitější co tu za poslední roky vzniklo a sice zároveň ne i to nejlepší (i když za tu třetí "normalizační" epizodu jsem tomu názoru nakloněn také), ale i tak plné silných "nenápadných" scén a detailů, které rozhodně nebývají v našich luzích a hájích na denním pořádku. PS: Jsem rád, že konečně někdo našel odvahu dát dlouholeté tahounce Divadle v Dlouhé a jedné z nejtalentovanějších hereček své generace Jaroslavě Pokorné ve filmu více než jen štěk; však již bylo na čase. (28.01.2013)

" Všichni jsme mezi mlýnskými kameny." "Pro politika je pravda to, co je prospěšné pro lid." Paní Agnieszce se podařil malý zázrak - přemístila mě na okamžik do krajiny mého dětství. Tam, kde křeček kousal a lechtal, pro mlíko se chodilo s bandaskou a pro pivo do džbánku. Ale také do míst špinavých šedivých ulic, oprýskaných fasád a ruských tanků, kde jinak skvělý soused mohl být i donašeč a soudruzi byli mocní, protože je chránila strana a vláda. Před očima se nám odvíjí příběh. Na scénu přichází mladý student filosofie. Jeho příběh známe, ale jak zasáhl jeho nejbližší, co všechno rozpoutal? Dostáváme se mezi obyčejné lidi, jako je paní Palachová, ale i vysoce postaveného majora, který propouští zmlácené studenty a vrací vytištěné letáky. A také mezi kolegy polapené ke spolupráci pod pohrůžkami a vydíráním. Dobrý film se pozná podle dvou věcí. Za prvné - není co ubrat. Všeho je akorát, nic nepřesahuje, ale kdyby tam kousek chyběl, už by to nebylo ono. A za druhé - musí ve vás zůstat ještě dlouho po tom, co skončí titulky. A to se u Hořícího keře povedlo. Není tam přehnaný patos, najdou se i milé úsměvné momenty, všechno je přirozené. Oceňuji přístup tvůrců, kteří se nesnaží o hraný dokument, ale vědomně používají filmový jazyk pro ucelenou výpověď. Nejásám a nekřičím, ani nechřestím klíčemi, ale tiše říkám "Děkuji!" (07.03.2014)