Milenci z Pont-Neuf

Poetická láska ve víru špíny, fetu a levného chlastu, tedy jediných věcí, které ještě na beznadějné bezdomovce v životě čekají. Což o to, lyrický romantický film by to nemusel být špatný, i když za srdce příliš chytit nedokáže, ale stejně se určitému pocitu, že ve větší jednoduchosti by byla větší síla a zhruba půlhodina tu prostě přebývá, ubrání asi málokdo. Nehledě na to že, ač jsou sympaticky neheroické, zaujmout hlavní postavy příliš nedokáží a s tím se vytrácí i "osudovost" jejich příběhu... neb jsou, stejně jako bezdomovci v realitě, každému tak trochu u prdele a solidní zážitek by se tedy z filmu dal vykřesat jedině v případě že by cca po hodině a půl všechny umřely. 7/10 (03.08.2009)

Romance dětí ulice v konfrontaci s estetickou pařížskou "vlídností." Paříž jako načančaná diva i zlobivá krasavice shlíží na šelest lidství, na rozklad existenčních hodnot, tvrdost a drsnost prostředí. Mučedníci lásky v ochranném závoji přežívají na palubě mostní Noemovy archy, kde se skvrny vnější chudoby prolínají s vnitřním přepychem ryzích citů. Most Pont-Neuf jako "dohazovač" spojující pilíře okrajů společnosti, proplétající ruce dvou osudových tuláků v jejich spálené realitě. Vzkříšení plaváčků ze stoky vnějších trosek a osvobození z okovů zborcenosti v proudech Seiny vstříc novému začátku. (06.04.2014)

V mnoha ohledech velmi zajímavý, silný film, který bych zařadil někam vedle Nebe nad Berlínem a Žiletek. Zrovna tak se mi vybavil román Nicka Cavea A uzřela oslice anděla. Roztrhá vás to, pokud jste něco takového prožili. Navíc je to generační výpověď konce 80.let. A pak ještě láska prokletá, bolavost, ryzost. Kazí to pankáčský nedostatek odstupu - to, co nechybělo akademikům ani nové vlně. Kazí to animírky typu "a tak vyjeli k moři" ... "a tak šli v noci do galerie" ... "a tak jezdili po Seině na motorovém člunu" - z hlediska motivů jde mnohdy o zásadní věci, ale tříští se v nepodstatnou změť - fuck the form - jenže apollinský princip, páni pankáči... (10.10.2014)

V úvodních minutách to vypadá na hodně syrovou nekašírovanou jízdu suterénem velkoměsta, road movie mezi alkoholem nasáklými lidskými troskami, zbídačenými bezdomovci a zoufalci, kteří přežívají ze dne na den. Předpokládal jsem, že uvidím silnou realistickou sociální studii lidí na okraji systému či spíš úplně mimo jeho dosah. Mizera Carax ale záhy uhnul k blyštivým neonům, které mu vytvořily kontrast ke špinavým bezdomovcům, a divákův pohled sklouzne ke gejzírům raket vypálených při velkoryse pojatých městských oslavách. Mezi jejich odlesky na vodní hladině Seiny kličkují Caraxovi hrdinové při jízdě na vodních lyžích. Hergot, co má tohle společného s životní realitou pařížských bezdomovců?! I ti na pomyslném dně společenského žebříčku mají nárok na lásku a bezpochyby ji prožívají, jenže je mnohem drsnější. V jejich světě nebývá prostor pro melodramata a krásně nasnímané poetické obrázky. Carax si lásku svých hrdinů představuje z maloměšťáckých pozic, fakticky nechybí žádné zásadní znaky typické pro kýčovitá melodramata. Zamilovaný párek dělí společenská propast, okolí mu nepřeje, těžká nevyléčitelná choroba sužuje dívku, kterou za minutu dvanáct jen krůček od propasti zachrání zázračná léčebná metoda - nepřipomíná to poněkud Pytlákovu schovanku? Jestli jsou Milenci z Pont-Neuf něčím zajímaví, pak úžasnou proměnou, kterou podstoupila Juliette Binoche. Ze šarmantní krásky se stala vyhaslá a zahořklá troska, ve které by nikdo jednu z nejsympatičtějších hereček nehledal. Vypráví se, že když Audrey Hepburnovou navlékli do nevábného kostýmu květinářky v My Fair Lady, rozplakala se ponížením. Binoche s tím evidentně problém nemá a jde jí o to prodat se jako skvělou herečku, nikoliv jako hvězdu. Carax nabízí ještě jedno plus - působivé záběry pařížských ulic a především mostu Pont-Neuf, který má ve Francii stejný význam jako náš Karlův most. Ten chlad kamenných kvádrů, obrazy majestátních soch, to stopu v divákovi určitě zanechá. Za zmíněné klady ode mě dostane Carax nakonec 55 % celkového dojmu, ale zároveň si z jeho Milenců odnáším přesvědčení, že Carax je na můj vkus příliš manýristický tvůrce a jeho tvorbě se budu v budoucnu spíš vyhýbat. Mimochodem, k jeho necnostem patří i megalománie, protože těch 130 miliónů franků se dalo proinvestovat výrazně efektivněji a rozumněji. Být producentem, děsil by mě Caraxův obraz v těch nejhrůznějších snech. Nejdražší francouzský film by měl spadat do jiného žánru a vypadat trochu jinak... (21.03.2015)

Film, ve kterém mi nedokázaly být hlavní postavy ani na chvilku sympatické, soucit zůstal na bodu mrazu, jediný, co mě fakt bavilo, byla kamera a režie. Některé záběry měly prostě kouzlo, to nejde popřít, mezi hlavními hrdiny ale kouzlo neproběhlo, jejich počínání mi bylo vesměs ukradené a Denis Lavant mi tímto filmem po Tokiu potvrdil, že je to opravdu snad ten nejošklivější chlap, jakýho jsem kdy viděla. 50% (08.12.2014)