Tri farby: Modrá

Je to vlastně celé dost podobné ústřední postavě - překrásný, ale tak trochu akademicky zaprdlý. Ale přesto je to sympatický hravé a formalisté se u toho roztečou něhou. Způsoby jakými si Kieślowski blbne ze scénou, úhly pohledů a barvami z toho ve skutečnosti vytváří strašně zábavný zážitek. Ostatně stejně jako u Tarka či Tarra tady tvrdím, že nuda jsou ti druzí. (12.02.2023)

Krzysztof Kieślowski má neskutočný cit pre obraz a expozíciu. Ide doslova o výtvarnícke umenie ktoré má silný príbeh neobyčajne obyčajných ľudí. Úplne uveriteľná zápletka v ktorej figuruje smrť, strata a beznádej ma už v prvých minútach chytila za srdce. Život bez zmyslu po strate najbližších, tlak médií a spoločnosti, to všetko tu bolo namixované perfektne. Hlavnej postave Julie zomrie počas autonehody manžel a dcéra. Manžel bol významný hudobný skladateľ a práve pracoval na jednej dôležitej skladbe. Najprv nechce o jeho nedokončenej práci ani počuť, no po čase sa k notám vráti a bude ich chcieť dokončiť. Komponovanie hudby nebolo na plátne nikdy tak skvelo zachytené. 4,5/. (07.11.2018)

Těžké rozhodování - Kieślowski je geniální scénárista, v průběhu filmu mě fascinovaly dokonalé perličky minipříběhů, detailů, chování. Horší je to s celkem, hlavní linii, která mě prostě postupně přestala zajímat. Podobně jsem na rozpacích, pokud jde o technické provedení - uhrančivá kamera, ze které mi doslova běhal mráz po zádech, skvělý střih a hudební režie,všechny tyto klenoty mi paradoxně kazila Preisnerova hudba, těžký, betonový monolit. Film tak přes svou univerzálnost a vyspělost stále trpí klasickým neduhem polské kinematografie - těžkopádností, patosem a divadelní afektovaností. Dobře, tak jsem si zahnidopišil, ale teď vážně - tohle musíte povinně vidět, je to klenot evropské kinematografie. (21.04.2009)

Pastva pro oči, ráj pro uši a Země zaslíbená pro mysl. Nějaké takové pocity si pravidelně odnáším z filmů Krysztofa Kieslowského. Pokud Rusové mají svého Tarkovského, Švédové Bergmana, tak Poláci mohou být více než hrdi na svého Krzysztofa. Jeho přístup k filmařině se intenzitou divákova prožitku zcela směle staví na roveň výše zmiňovaným. Hluboké příběhy plné smutku i něhy; příběhy vášně i zmaru... ale pro mně osobně především filmy o lásce a životním smíření. Počáteční část trilogie TŘI BARVY: MODRÁ v tomto ohledu není výjimkou. Juliette Binoche coby Julie Vignon (de Courcy) si prožívá všechno jiné, než radost ze života. A přesto... ale nebudu předbíhat; koukněte a uvidíte. Shrnuto a podtrženo: Nemám co vytknout tomuto snímku. Po formální i obsahové stránce jde o skvěle zpracované dílo... a proč to neříct naplno: jde o klenot. V neposlední řadě potěší přítomnost Zbigniewa Preisnera coby tvůrce muziky. (23.11.2004)

Kieślowski se rozhodl svoji barevnou trilogii začít nejdramatičtějším příběhem ze všech a myslím, že to byla dobrá volba. Juliette Binoche hraje vdovu po hudebním skladateli naprosto bezchybně a zcela mě vtáhla do svého posmutnělého světa, který je povětšinou tichý, ovšem tu a tam ho přece jenom něco naruší – melodie stejně opuštěného pouličního flétnisty, útržky manželovy nedokončené skladby, bývalý přítel, před nímž se Julia pokusila utéct stejně jako před zbytkem světa, nezvaná myší rodinka v bytě, návštěvy u matky… Stejně jako modrá barva je tenhle příběh sice především chladný, ale zrovna tak má i řadu odstínů, které je třeba prozkoumat, protože co když mezi nimi najdeme jeden, který bude tisíckrát lepší než všechny ostatní barvy světa? Kromě režie a herců je třeba pochválit i Preisnerovu vynikající hudbu stojící minimálně za polovinou působivosti. Jen kdyby to občas nebylo tak roztahané. (20.11.2011)