Tri farby: Biela

Celá první polovina je opravdu parádní, navíc podporovaná kamerou a hudbou nejvyššího kalibru. Jakmile se však příběh ve druhé půlce zvrhne do absurdní roviny, najednou ztrácí na uvěřitelnosti a tudíž i na přitažlivosti. Kieslowski mě opět potěšil desítkami nejrůznějších nenápadných detailů, pro něj tak typických, ale v této tragikomické rovině mi až tak neseděl. Trilogii u mne tak jasně vévodí pochmurná Modrá. (10.10.2010)

Nemůžu si pomoct, ale i když moji oblíbení uživatelé Bílou považují za nejslabší článek tříbarevné trilogie, ale mě osobně se líbila víc, než Modrá. Je sice méně psychologická, zato je ale víc dějová, víc mě zaujala a víc baví. Navíc i zde Kieslowski dokazuje svůj filmařský um - je zde opět perfektní kamera, skvělé herecké výkony a dost dobře se tu vyvíjí děj, který každou chvíli přijde s něčím zajímavým. Je to vlastně i celkem pohodový film a osobně se mi moc líbil, takže nemám problém mu dát 5*. Kieslowski mě vždy umí příjemně překvapit. (02.02.2020)

Bílá jako barva studu, odstupu a lhostejnosti, ustící nezřídka do nenávisti až chorobné, je námětem posledního díla volní trilogie skvělého polského režiséra. Novodobý hrabě Monte Cristo má tentokrát ryze slovanské kořeny a pochází určitě z naší doby. Potupen a ožebračen i raněn do kořene ve své hrdosti a osobnosti podřizuje svůj život po svém náhlém pádu doposud profesně úspěšného muže jedinému účelu - ničivé pomstě. Námět, který není prost detektivních prvků, využívá Kieslowski k rafinovanému stupňování děje a paralelně i k velmi věcným pohledům na tvář nejen francouzské metropole, ale především své vlasti a jinak nedostupné skutečné podoby právě počínající kapitalistické restaurace v Polsku. Úspěch hrdinova úsilí se pochopitelně vzápětí láme; čeho docílil tím, že ukojil své sebestřené ego? Zlom a stud jsou tedy ne odvrácenou, ale naopak lidsky blízkou podobou BÍLÉ. Barvou vlastně výstražnou, burcující. Burcující ve jménu všeho dobrého, co se v každém z nás skrývá. Kieslowski se se svou uměleckou tvorbou i svým pozemským životem rozloučil tím nejlepším možným způsobem. (23.05.2009)

Kieslowskeho prostřední část Tří barev je v hodně směrech netypická. Především není tak režisérsky výrazná (méně poetiky) a místy disponuje humorem. Ten je v některých scénách osvěžující, ale jindy působí zbytečně, a to především v kombinaci s podnikatelskou satirou, která mě bohužel neoslovila (právě v těhle místech film začíná působit lehce obyčejně). Naopak se mi líbilo několik nenásilných reminiscencí na první Modrou (už se těším čím mě překvapí Červená). Vezmu-li to kolem a kolem, je pro mě Bílá povedený film, i když možná trochu nenápadný, ostatně jako barva sama. 9/10 (13.03.2009)

Stejná preciznost jako v Modré, ale příběh a postavy o řád vykonstruovanější, umělejší. Snad proto ke mně Bílá nemluví zdaleka tak srozumitelným jazykem: jemné odstíny výrazů tváří vidím, ale tentokrát v nich často tápu stejně jako v některých činech a motivacích (nepochopil jsem bohužel ani, co se snaží Dominique v závěru sdělit gesty, dokud mi to její představitelka nevysvětlila v bonusech) a tudíž se na mnoha místech bezprostředně emočně nechytám. Na druhou stranu, velké plus je všudypřítomný trpký humor a polská zemitost (mj. tradičně výborný Jerzy Stuhr ve vedlejší roli). Třeba se to napodruhé usadí, zbude-li v životě čas na podruhé. (15.05.2012)