Ja, Olga Hepnarová

Takové to klišé, kdy fungují detaily ale nefunguje celek. Atmosféra je skvělá, černobílost snímku sluší, a výborná je nejen Michalina Olszańska ale i její dabérka, post-synchrony naprosto přirozené, a to jsem se na ně několikrát soustředil. Bohužel mi to přišlo spíše jako sled scének, a ono vyvrcholení v podobě jízdy mi nepřišlo úplně odůvodněné, tím spíš když mi nebylo jasné, jak moc si Olga zažila a jak moc si vybájila ve své hlavě. 7/10 (03.04.2016)

Stejný případ jako letošní Rodinný film, Polednice a Rudý Kapitán. Obrovský skok oproti tomu, jak vypadá většina dosavadních českých snímků, ale pořád to není dotažené. Je to v kontaktu se světovou kinematografií, ale ještě to s ní úplně nedrží krok. Kdyby se to vyjadřovalo body, je to takových 7/10... Problém je, že u filmů tohoto typu strašně záleží na detailech, aby se nepokazil celkový dojem. Je nutné tvůrcům těchto filmů fandit, aby točili dál a tříbili si styl. Konečně se u nás začíná něco dít, ale rozjezd je lehce kodrcavý. (17.03.2016)

Asi nemá cenu vynášet tu soudy o skutečné Olze Hepnarové a jejím činu, nicméně mě trochu zarazil oficiální obsah od Bontonfilmu - "příběhem, který vyústí v tragédii a nemá vítěze ani poraženého" Řekl bych , že minimálně 8 poražených tenhle příběh má, ale to spíš jen tak trochu hořce na okraj. Přemýšlím spíš nad tím, co mi tenhle příběh vlastně chtěl sdělit. Neřekl bych totiž, že se, opět si vypůjčím slova distributora, "snažil najít příčiny jejího strašného agresivního aktu", ale spíš se opájel nad uměleckou retroformou a onanoval nad lesbickým zaměřením Hepnarové. Z vlastního aktu zločinu mě ale skutečně zamrazilo. Chladný, neodvratný a až vlastně nechutně nenucený masakr. Ona vůbec ta poslední zhruba pětina filmu najednou získala úplně jiné obrysy a konečně došlo na skutečný ponor do psýché podivínské dívky a ten obrázek vůbec nebyl pěkný. Předešlé zkratkovité potácení se ničím se zálibnými zastávkami na lízání pekáčů mi ale jen připomnělo, že bych se měl konečně podívat na těch Padesát odstínů šedi. Jen tři prstíky strčím... (07.04.2020)

Nejdříve musím napsat, že případ Olgy Hepnarové znám cca patnáct let z televizního dokumentu, natáčení snímku jsem sledoval s napětím, hlavně, když to vypadalo, že mu hrozí nedokončení. Film umělecký, psychologický, nestranný, až tak, že závěrečný dialog hlavní hrdinky s obhájcem a její proměna vás pomalu ochromí. Snímek pomalý, hypnotický, připadlo mi, že točený tak, že každý záběr, scéna, mají svoji pointu, vyvrcholení a význam. Dílo tak přemýšlivé a NEČESKÉ, že jen nechápavě kroutíte hlavou. Dumáte o něm minimálně několik dnů a několikeré zhlédnutí je povinnost. 90% - zbytek si nechávám jako nezbytnou rezervu pro pozdější vytříbení svého názoru. Aspirant na nejlepší český film za ... nevímkoliklet. :-o (31.03.2016)

Hodně dlouho sledujeme nudný život sociopatky. Tvůrci podléhají omylu, že svoji tvůrčí impotenci zamaskují několika uměle protahovanými lesbickými scénami. Nezamaskují. Valná většina filmu za moc nestála a byla značně nudná. O to více vynikne těch několik světlých okamžiků, v nichž Hepnarová filozofuje. Ty by mne dokázaly i přesvědčit, že na film má cenu se dívat. Závěrečná proměna Hepnarové v schizofrenického magora shodila složitě získaný dobrý dojem ze scén u soudu. (03.09.2016)