Nymfomanka II.

(I. část) Intelektuální a přitom přirozeně lidská debata neposkvrněného analytika a nymfomanky zpytující své svědomí pokračuje. Druhá část Trierova chytlavého a poutavého díla nabourává hranice možná ještě více než ta první. Místo aby Joe s věkem zrála a nabývala společensky korektní formy rozumu, ona právě naopak vyzrála do stavu, kdy společnost opouští. Její choutky se stávají perverznejšími, uspokojení však zeslabuje. Joe je chladná, ale ne bezcitná, nejspíš ani ona sama úplně nechápe své pocity. Zajímavé je, že ač od Seligmana nečekáme nic jiného, než chápavou a smysluplnou analýzu, i s ním se nakonec stane něco... Vlastně černohumorného. I když druhá část Nymfomanky už není tolik úderná, je stále zajímavé zamýšlet se nad charakterem Joe a analyzovat její dialog se Seligmanem. Čtení mezi řádky není tak složité, nemyslím si, že by Trier ochcával publikum jen proto, že může, naopak jeho Nymfomanka je poměrně přístupné a zároveň vůbec ne povrchní dílo. Hodnocení celku: 8/10 (28.05.2014)

Dokonalé završení předchozích dvou filmů a odpověď na ně. Pokud v "Antikristovi" a v "Melancholii" Trier planě filozofoval o globálním světovém nebezpečí, "Nymfomankou" tyto otázky krásně vyřešil: největší hroznou pro lidstvo jsou zakomplexovaní egomaniaci. V životě i v umění. Pokud muž nemá co říct, měl by raději mlčet. Proč demonstrovat autorskou impotenci a bezradnost, je-li jeden normální? Prostě jsem postavám buď nevěřila nebo mě nezajímaly. Co je hůř? Je to potom dost smutné, sledovat zde komentáře studentů filmových věd, kteří v naprosté artové prázdnotě hledají souvislosti a mudrují tu o životě a o sexu, místo toho, aby se raději životu prakticky věnovali. Doufám, že někdy za deset let Trier konečně veřejně přizná, že krom matky a žen nejvíc na světě nesnáší dvě profesní skupiny: hereckou, u které chtěl zjistit, čeho jsou všeho lidé schopni před kamerou s vírou, že jde o umění .... a pak filmové kritiky, kteří ho výtečně pobavili pokaždé, když viděli v některém z jeho midcult vtipů (přeplněných vykrádáním velkých evropských režisérů) něco jako encyklopedii spirituality, odraz pravdy nebo hodnotný názor. Prostě nudný trapas a výsměch všem.. (01.08.2014)

Tier uchopil celý tento film nešťastně. Každý znalý člověk ví, že nymfomanie je především problém psychického charakteru. Člověk, v tomto případě žena, využívá sexuálního uspokojení k uvolňování vnitřního napětí, které je způsobeno depresí, úzkostnými poruchami příp. patologií osobnosti. V žádném případě nejde o uspokojování přirozených biologických potřeb. To je v přímém rozporu s vyzněním filmu, který prezentuje víceméně zdravě uvažující ženu, která má jediný problém. A tímto problémem není nic jiného, než, nebojím se použít ro slovo (Pane redaktore. Víte, co je to PASY?) KUNDA. Ano je to skutečně její kunda. Kunda, která je stavěná na úroveň náboženství, je zdrojem perverzí a neřesti, závislosti a zločinu, je satanem co zabíjí boha. A aby to bylo divákovi vše dostatečně jasné, jsou mu tyto Trierovi pochybné vize tlumočeny skrze spoluvypravěče Seligmana. Tím navíc drze a povýšeně degraduje diváka na hlupáka, který potřebuje berličku, aby pochopil režisérova génia. Toto všechno jsou pro mě věci, které film naprosto zabíjí. To ostatní o čem se mluví, jako obscénní násilné scény, dlouhé záběry na píču a ptáky nejrůznějších tvarů a velikostí, přemrštěná stopáž a kecy o ničem, to jsou jen věci, které činí film ještě více nudným a protivným. Nejsou ale tím stěžejním problémem. Jedinou věc na filmu oceňuji. Tou je jeho závěr. Ten má alespoň myšlenkovou pointu. Celý film ale nezachrání. 40% (18.09.2016)

První půlhodina druhé Nymfomanky mě docela namíchla, zvláště když tu prvky hry na vysoké umění vyvrcholily násilně zakomponovanými moudry starořecké filozofie a příběh tu začal silně stagnovat. Ale pokud pominu tuto část a opět několik nechutných explicitních scén (přičemž minimálně ty detailní záběry z provádění potratu si Trier fakt mohl odpustit, protože ty už byly hodně za hranou a hlavně kvůli nim ani tentokrát ty 4 hvězdičky nedám), tak z ní postupně vzešel ještě zajímavější film, než v případě prvního dílu. Hlavně se věnuje mnoha tématům (např. interrupce, psychiatrická léčba, masochistický podnik, sexuální úchylky včetně pedofilie a pod.), která jsou sice většinou hodně ožehavá, ale díky pravidelným dialogům mezi Joe a jejím společníkem (a někdy i jinou postavou) je snad vždycky doprovází zajímavá konfrontace odlišných pohledů na problém. V kombinaci se samotným příběhem mi připadala většina témat zpracovaná dostatečně na to, aby mě tento dlouhý dvojdílný film navzdory výhradám dokázal opět pohltit i poté, co jsem chvíli začínal litovat, že ho vůbec sleduji. Každá kapitola přinesla cosi zajímavého a závěrečné vyústění po zdánlivém blýskání se na lepší časy a nečekaném přátelství vnímám rovněž jako zdařilé. Navíc mě tady von Trier, který dlouhá léta projevoval oblibu v točení s rozklapenou ruční kamerou, překvapil skvělou filmařskou stránkou i s klasickým snímáním. Retrospektivní scéna malé Joe s otcem a povídáním o stromech byla vyloženě nádherná, jak obsahově, tak vizuálně. *** ...si říkám, jak bych vlastně mohl von Triera oblibovat, kdyby netrpěl potřebou za každou cenu co nejvíc šokovat tam, kde by k působivému prožitku stačil klidně pouhý kus zneklidnění z již tak kontroverzního obsahu. // PS: „Hey, Joe“ v šansonovém podání Charlotte Gainsbourg zní přímo mysticky. :) [65%] (viděno v nezkrácené režisérské verzi) (19.08.2022)

Komediální část jsme nechali za sebou a začíná ta smutná. Takže divák se nebaví, ale pořád je zvědavý. Sado maso choutky tu jsou, ale jsou činem zoufalství ne chtíče a ta propíraná kontroverze se tím tak nějak maže. Život Fido rozhodně stál za vyprávění a opravdu se mi líbila scéna se stromem. Co je ale nechutnou fackou všemu vyprávěnému je konec, který ničí jakous takous katarzi a nešokuje, spíš znechucuje. Působí dost násilně. Nebo nedotáhnuté linie s Jamie Bellem nebo Willemem Dafoe. Jsou dílem Larsovým nebo cenzorským? Škoda, snad režisérská verze bude dávat větší smysl. Hey Joe. (19.01.2014)