Nymfomanka II.

Druhý díl Nymfomanky je ze začátku nudnější, aby na konci udeřil. Shia zde předvádí absolutní herecký výkon a Stellan si jede stále svůj klasický poctivý výkon. Vlastně v rámci herců se nedá vytknout vůbec nic. Dokonce i Charlotte zde začíná hrát více než její mladší já v podobě Stacy Martin. Charlotte také způsobí patřičný dojem svými bradavkami, které pravděpodobně už nikdy nezapomenu. Tak vystouplé bradavky totiž neuvidíte každý den ve filmu, jestli vůbec. Horší už bylo jen to, že Lars von Trier pokračoval ve svém epizodickém, nic neříkajícím, vyprávění, který je jednou nudný, po druhý zajímavější no a po třetí zbytečně filozofický. A tohle všechno se opakuje do té doby, dokud Vás Stellan nepřesvědčí o něčem, o čem byste snad radši ani nevěděli. Závěr je totiž po těch čtyř hodinách ránou do duše snad každého diváka. Jednu hvězdičku filmu dávám jenom proto, že to Lars natočil hodně dobře. Režisérský výkon se mu upřít nedá, to všechno ostatní ale už jo. (10.12.2014)

"Byla jste lidská bytost, která se domáhá svého práva, a víc než to, byla jste žena, která se domáhá svého práva. Dá se tím všechno omluvit? Kdyby šli dva muži chodbičkou vlaku a dívali se po ženách, myslíte, že by se nad tím někdo pozastavil? Nebo kdyby nějaký muž vedl takový život jako vy? A příběh paní H. by byl navýsost banální, kdybyste byla muž, a ten, koho byste dobývala, by byla žena. Když muž z touhy opouští děti, jen nad tím pokrčíme rameny, ale jako žena na sebe musíte vzít břímě viny, které se z vás nikdy nesejme. [...] Bránila jste se proti mužskému pohlaví, které utlačuje a mrzačí a zabíjí vás a miliardy žen ve jménu náboženství, etiky a bůhví čeho."_____ Kdyby výše uvedené bylo zobrazeno autenticky, kdyby Trier byl trpělivý pozorovatel a nikoli prvoplánový provokatér, nebyla by Nymfomanka pouhým konstruktem, který nakonec podvrací samotný záměr. Trier hájí ženu, která je pro něj jen abstraktní ideou. Postavy jsou teze, které v zásadě utvářejí film jako života zhusta zbavenou intelektuální hru na interpretaci. Nymfomanka je na jednu stranu sofistikovaná, na druhou stranu neuvěřitelně povrchní. Jistě, někdy i protest samotný může mít svoji sílu a můžu si myslet, že by Trier s Flaubertem prohlásil "Joe jsem já", jenže na rozdíl od Flauberta je Trier příliš uzavřen v slonovinové věži své hlavy a Nymfomanka tudíž zůstane jen nabubřelým ozvukem jeho ega. I postmoderna se musí nakonec kořit životu. Komentovat jednotlivé pasáže (a že právě o ty má jít!) včetně logicky uzavřeného závěru (Joe je symbol totální svobody) je zcela zbytečné. Neříkají totiž v zásadě vůbec nic. A pokud ano, pak je to natolik zbastardizováno, že dám raději přednost jinému umělci s vyzrálou vizí, který nemá potřebu si před divákem stále na něco hrát. (28.05.2016)

Druhá časť Nymfomanky bola pre mňa bohužiaľ menším sklamaním. Narozdiel od jednotky bola omnoho násilnejšia, nezábavná a akási nejednotná. Prvú hodinu sa so všetkých síl usilovala držať na úrovni jednotky, ktorá bola naplnená množstvom krásnej symboliky prechádzajúcej do umenia a histórie a napriek všetkým činom hlavnej hrdinky ju dokázal divák pochopiť, ľutovať a vytvoriť si k Joe vzťah. Toto sa mi v Nymfomanke II už akosi nedarilo a v druhej polke som sa začala strácať v pointe. K tomu celku mi vôbec nepasovala kriminálna časť a najmä zvrat v závere (!!!) ?? Mala som pocit, že ani sám Trier si týmto koncom nebol celkom istý, na čo u neho nie som zvyknutá. Škoda. Každopádne som zvedavá, čím nás nabudúce prekvapí. (22.07.2014)

Von Trier to neustál a druhá polovina je výrazně slabší. Popravdě řečeno, jsem rád, že jsem film neviděl v jednom kuse, to už by bylo skoro neukoukatelné. Proč byla nymfomanka Joe chytřejší než Seligman a dovedla i daleko lépe argumentovat? Zapomněl jsem na nějakou vysokou školu z prvního dílu? Pointa mi přišla pitomá, ale třeba chtěl Lars diváky v sále probudit. Asi další mistrův film, který mi stačil jednou. :-/ (30.01.2014)

To, čo jednotka snubne a citlivo rozbehla, dvojka zničila a pochovala. Symboliku vystriedala explicitnosť, citlivo budovaný vzťah, ktorý prinášal zmysel a uvoľnenie celému filmu sa úplne scenáristicky pokrivil, až natoľko, že sa ma miestami zmocňoval pocit, že ani sám režisér nevie kam to celé smerovať. Ku koncu mu už isto z pretlaku negatívnych emócií zbujneli aj posledné deštruktívne pudy "sebazáchovy". Skrátka spackaná práca, ktorá nie je psychologická, ale psychopatická a koniec hovorí o tom, aká tenká vie byť hranica medzi umením a brakom. (02.12.2014)