Nymfomanka II.

Takže k veci. Bez znalosti prechádzajúcich Larsových filmov nie je pochopenie vtipu filmu na plných sto percent možné. Nie je to však iba vtip, iba akési povzdychnutie nad tým, kam sa súčasný svetový film uberá a nakoľko hlboké sú metafory v ňom skutočne duchaplné. Nymfomanka totiž funguje na viacerých rovinách, kde sa bavíte tým, že neustále rozmýšlate, či máte nad danými prirovnaniamu skutočne premýšlať, alebo sa nimi baviť a nechať sa unášať príťažlivým príbehom. No oplatí sa jedno aj druhé, Trier si je totiž všetkým ako vždy istý a vie, komu film primárne servíruje (tentokrát ho však vďaka kampani uvidí omnoho viac divákov, takže mnohí budú krútiť hlavami). Oplatí sa rozmýšlať nad zábermi, kde počúvame nezrozumiteľný cudzí jazyk, nevidíme pritom hlavy, ale iba vtáky ich majiteľov. Nad odpornosťou otcovho utrpenia v nemocnici atď.. Pre mňa je však Nymfomanka príťažlivá svojou nejednoznačnosťou a interpretačnou otvorenosťou zobrazeného, čoho tu dosiahol Trier až Rašomonovským spôsobom. Takého prístupu som v jeho tvorbe svedkom ešte nebol. Vážne ste si istí, že ste videli to, čo ste videli? (26.04.2014)

Bublina splaskla, nadšené očekávání zplihlo jak pyj po orgasmu. Druhá část je o poznání slabší, banálnější a méně vtipná (recyklace prupovídek z jedničky). Formálních hrátek ubylo, Seligmanovy odbočky zmiňující x slavných persón nabobtnávají až do groteskních rozměrů, ale naštěstí už nás Trier neoblažuje tolika názornými metaforami./// Nehraje už jen Bach a Rammstein, ale i Wagner, Mozart, Händel… A zase se dozvíme moudra o hudbě, církvi nebo deviacích. Žádné geniální propojení části první a jejich motivů (hudebních i těch ostatní) s částí druhou se nekoná. Rozdělení na pouhé tři kapitoly film zpomaluje. První část (sado-maso) sama sebe opakuje a kýžený průnik do (duše) Joe se nedostavuje. Celkový rytmus snímku je poněkud rozvláčný a bez uspokojivého gradování, což může při sledování vyvolat podobné pocity frustrace, jaké zakouší hlavní postava, která se marně snaží vyvrcholit. Finále je podivné (rozhodně nečekané, to ano) a v paměti utkví snad jen scéna odkazující na Antikrista nebo obří bradavky Gainsbourgové. A kromě krátkého záběru na felaci, ochlupená rodidla a pár ztopořených černošských údů zas nic! Trier se smíchy ohýbá v pase, jak nás napálil – a nemám na mysli relativní cudnost filmu, (v kinech běží jen sestřihané kopie), ale celou část II. a její obsah a vyznění. Každopádně teoretici mají co rozebírat a ti ostatní můžou s nadějí čekat na rozšířené verze. Studie ženské sexuality? Ale kdeže. Mimochodem character posters jsou totální podfuk, většina zobrazených postav si ve filmu nesvlékne ani šálu, natož cokoli dalšího. [Kino] (08.01.2014)

Komediální část jsme nechali za sebou a začíná ta smutná. Takže divák se nebaví, ale pořád je zvědavý. Sado maso choutky tu jsou, ale jsou činem zoufalství ne chtíče a ta propíraná kontroverze se tím tak nějak maže. Život Fido rozhodně stál za vyprávění a opravdu se mi líbila scéna se stromem. Co je ale nechutnou fackou všemu vyprávěnému je konec, který ničí jakous takous katarzi a nešokuje, spíš znechucuje. Působí dost násilně. Nebo nedotáhnuté linie s Jamie Bellem nebo Willemem Dafoe. Jsou dílem Larsovým nebo cenzorským? Škoda, snad režisérská verze bude dávat větší smysl. Hey Joe. (19.01.2014)

(Část I.) ...což se ve druhé polovině lehce ustálí, kdy ubyde nucených přesahů, a režisér se vrátí ke svému oblíbenému tématu „žena jako ztělesněné zlo“, což filmu ubere na rozvláčnosti, ale pak přijde Bond, 3+5 a zlatý déšť a rozpačité dojmy se zlomí ještě víc, než v Melancholii; Director’s cut prosím smrsknout na dvě hodiny a bez toho asexuálního sexu, byť o ten tady vlastně ani (nečekaně, že ano?) nejde. (04.04.2014)

Zhlédnuta DC (180minutová) verze. Víte, vedle kterého filmu vypadá snímek Nymph()maniac jako poměrná fajn a veselý film? Vedle jeho pokračování… Nymph()maniac: Volume II je hodně, hodně, hodně temné pokračování ne zrovna veselého příběhu jisté Joe, jejíž život je ovládán nymfomanií. Tentokrát to ale Lars posouvá ještě o pár stupínků výš, což některé slabší povahy opravdu nemusí vydýchat (všichni, kdo viděli prodlouženou verzi ví, o které scéně mluvím) a ukazuje nám něco, na co se opravdu hodně těžce dívá. Ale i to tam prostě patří. A to hodně oceňuju na Larsovi, že když se ponoří do jednoho tématu, tak nám ukáže prakticky vše, co lze, byť některé věci prostě nejsou příjemné na pohled. Neumím říct, který díl se mi "líbil" více, protože já, až si někdy za hodně dlouho dobu budu chtít tuhle specifickou záležitost připomenout, tak si budu muset pustit oba díly hned po sobě, protože já tyto filmy vnímám jako jeden hodně komplexní příběh o člověku, který není nutně tak zlý, jak vypadá. Věřím, že za takových 10 let v těchto filmech najdu ještě více, než jsem v nich našel teď a takovéhle filmy zkrátka a jednoduše mám rád, byť a musím to znova napsat, nemusí být zrovna příjemné na pohled. 100 %. (21.02.2015)