Dvanásť rozhnevaných mužov

Tento televízny remake skvelej, konverzačnej drámy "Dvanásť rozhnevaných mužov" vznikol štyridsať rokov po uvedení povôdného snímku amerického režiséra Sidney Lumeta. Jedná sa prakticky o presnú kópiu predlohy. Len sa mierne rasovo poupravilo zloženie poroty, nasnímalo sa to samozrejme vo farbe a zahrali to iní herci. Inak dialogy, scény, postavy, charaktery ostali nezmenené. Originál z roku 1957 považujem za dokonalé filmové dielo, ktoré som bez váhania ocenil najvyšším možným hodnotením. Tento remake ma zďaleka tak nenadchol. Musel som ho neustále zrovnávať s jeho kultovou predlohou. Takže nemôžem dať viacej ako slušné tri hviezdičky. *** (15.04.2010)

Zbytečnost. Není důvod se dívat na tenhle remake, když si můžete pustit originál. Dějově samozřejmě pořád špička, ale je to možná až moc natažené. Chybí tam ta stísněná atmosféra a herecké výkony. Hercům jsem tohle fakt nějak nevěřil (přišlo mi to, jak když se partička středoškoláků poukouší hrát divadlo napodovováním scén z oblíbeného filmu). (27.12.2013)

Podařené zpracování geniální předlohy. Na originál to i přes veškerou snahu nemá a Michalkovovi inovativnosti to také nedosahuje, i když snaha o aktuálnější pojetí se tomu upřít rozhodně nedá (nejvíc je to znát na osobě porotce číslo deset). Nebýt dvou zmíněných filmů šel bych na plný počet, ale takhle to nejde, ale i tak se jedná o více než kvalitní televizní produkci. 85% (22.06.2013)

Klasická verze má super filmovou černobílou kameru, lidi hodně vstávají ze židle a tvoří různé zajímavé kompozice stojících a sedících postav, sem tam je tu dokonce nějaká prolínačka a člověk má pořád pocit, že je na co se dívat, i přesto že se děj odehrává v jedné místnosti. Klasická verze má ale docela slabý závěr, číslo 3 je v závěrečném monologu naštvaný, pak roztrhne fotku a je smutný a je konec filmu. ____ Tahle verze má naopak nudnou televizní kameru, film působí strašně lacině. Na druhou stranu má ale mnohem katarznější konec, protože se podařilo závěrečný monolog čísla 3 jednak lépe napsat, ale také lépe zahrát. Pokud jde o to jak je monolog napsaný, je mnohem polopatičtější, takže je z něho mnohem líp vidět že se číslo 3 vidí v oběti a že v obviněném vidí svého syna (- I can feel the knife going in... /// - He's not your boy... He's somebody else... Let him live. ). Někdo by řekl, že je to dělaní z diváků idioty, já bych tomu říkal spíš dobrá dramaturgie. Číslo 3 je v závěrečném monologu také lépe zahraný. Zatímco v klasické verzi je celý monolog čístě naštvaný, v téhle verze je v tom naštvání celou dobu přimíchán smutek, respektive číslo 3 během monologu vícekrát přepíná z naštvání do smutku, což dělá konec mnohem smutnější a také katarznější. (02.03.2020)

Jen přemýšlím, proč si Friedkin chtěl zkusit tuhle inscenaci natočit. Dokazovat si nic nemusí, film z roku 1957 byl skvělý, nic nového tento snímek nemohl přinést, takže mi poněkud uniká důvod jeho vzniku. Jak mám vlastně ohodnotit skvělý, ale možná zbytečný film? Kvůli replice "nechte ho žít" prostě zbytečný být nemůže, celý závěr je krásně emocionální, takže se povznáším nad to, že se jedná "jen" o remake. (07.05.2019)