Dvojník

Obdivuhodné je, že i přes užití mnoha stylů a inspirací od Dostojevského a Kafky, přes Orwella, Gilliama, Gondryho až k Kaurismäkimu, se Ayoademu očividně ve spolupráci s Korinem podařilo vytvořit soběstačný styl a úchvatnou atmosféru. Dotaženost motivů a kompletní pochopení předlohy ale trochu chybí. (20.04.2014)

Tiesnivá japonská tieňohra syntetického filmového výrazu v kulisách komunistickej dystopie podivného bezčasia, kde hrá klubový jazz, Kafka rozprestiera havranie krídla a pojedá malých červíkov v ľudských hlavách. Som, bol som, budem? Tí múdrejší ohýbanie filmového času a priestoru rýchlo prekuknú a pristúpia na pravidlá hry, ktorá, impozantne umocnená atypickým užívaním tradičných filmových technológií (spomeňme čokoľvek - kamera, strihová skladba, hudba a zvukové efekty, nasvietenie, pozadie, triky), triumfálne predstavuje osobitú kategóriu zábavy. Štýlové divadlo života v chladných priestoroch nekonečných radov kancelárií, bufetov a panelákov, kde sa empatia zhlukuje v detailoch tvárí vystupujúcich zo šerosvitu. Tu niekto obedoval Lyncha, ale udržal sa na vlastnej koľaji._____Ostatne, film sa začína záberom z vlaku, ktorý ho vopred definuje - na Simona, ktorého vidíme sedieť na sedadle skrz priesvitné sklo, dopadajú cez okienko lúče svetla, v ktorých akoby sa takmer strácal, keď pred ním zastane postava. A neskôr Simon hovorí: „Lebo ja viem, aké to je cítiť sa stratený, osamelý a neviditeľný.“. A my i bez toho, aby sme videli jej tvár, tušíme, kto bola postava, ktorá zastala vo vlaku pred Simonom a povedala: „Sedíte na mojom mieste.“_____Hypnos a Morfeus, bohovia sveta, ktorý nebol. 85% (04.03.2015)

Letošní rok je na filmy s dvojníky poměrně bohatý. Porovnání s Enemy se rozhodně vyhnout nedá. Minimálně základní zápletka je velmi podobná, kdy je hlavní postava vystavena skrz dvojníka svým snům a představám. Ayoade se ale pohybuje mimo časoprostor, ve světě, který připomíná zvrhlou diktaturu. Lidé jsou zde pouze data. Vlastně by se oba filmy daly vyložit stejně, přičemž The Double je v některých aspektech doslovnější, stylovější, atmosférou ještě zoufalejší a jako celek, typicky britsky, černohumorný. (06.05.2014)

Disociativní Dostojevského novela zasazená do bezvýchodného kafkovského úřednického světa, navíc ukotvená v jakémsi bezčasí, kde největší hitem je japonská tklivá hudba. Vcelku záslužná óda na poruchu identity, tu a tam černo-humorná, občasně nimrající se v beznaději a ponižování, sem tam i tajuplná ... každopádně velmi velmi stylizovaná! 75%. (26.01.2015)

kandidát na asi najdivnejší film roka je tentoraz britská "adaptácia" dostojevského, zafarbená do žlta a poňatá viac kafkovsko-orwellovsky. má naozaj znepokojivú atmosféru a aj toho najotrlejšieho diváka nenechá pokojoným, kamera je miestami naozaj veľmi vizuálne strhujúca, no oveľa zaujímavejšía než obrazová je v tomto filme zvuková stránka - pomerne zaujímavá voľba ázijskej hudby a až experimentálne a mnohokrát prekvapivo použité ruchy, ktoré prechádzajú napriek všetkým pravidlám z polohy "ruchy" do polohy "hudba", z diegetického do nediegetického audio-priestoru a nielen dotvárajú, ale častokrát dominantne budujú náladu a atmosféru... film prekypuje nápadmi tak režijnými ako aj scenáristickými... škoda len, že sú to poväčšinou nápady okopírované od gilliama, andersona, samého seba z predošlého filmu a iných autorov a filmov, že je to roztrieštené, povrchné, nasilu formalistické a pozérske, bez hlbšej emócie či porozumenia postavám a motiváciám, neurotické až nervné a znervózňujúce - navyše prakticky bez sympatických postáv, na ktorých by vám záležalo. nová podoba filmového art-braku, film, o ktorom by sa malo diskutovať (aspoň trochu). (28.03.2014)