Zbohom jazyku

K novému Godardovi rýchlo a stručne, bez pozastavovania sa nad komentármi ľudí, ktorých očákavania od filmu vyhláseného experimentátora sa pohybovali evidentne ďaleko za hranicami nonsensu. ........................... Zbohom, jazyk je ďalšou zo sérií Godardových esejí, filmových koláží, dekonštrukcionisticky zhromažďujúcich a prepájajúcich kvantum odkazov, citácií, všemožných asociácií, v ktorých sa vo výslednej podobe vyzná len autor sám. Máme pred sebou anarchistickú esenciu Godardovej tvorby samu o sebe a samú pre seba: hranie sa s médiom, skúmanie jeho vlastností a možností cesty kadiaľ sa uberať (slepé uličky sa rozhodne nevylučujú), pričom sa nám nedostáva nič, čo by nás malo ako divákov uspokojiť. Nie je poskytnutá žiadna prístupová cesta, žiadny kľúč, žiadne orientačné body. Máme pred sebou len s konštantnou pračudesnosťou pokrivený sled obrazov a zvukov, pričom komunikácia s ním je výsostne náročná a hľadanie prístupov do jeho útrob sa javí len ako nepohodlný boj s veternými mlynmi. Filozofickosť, resp. filozofické hĺbka či filozofický potenciál diela, je v tejto atmosfére čírej nejasnosti a zahľadenosti do seba ponorená do hustej hmly ambivalencie a skepsy, podobne ako téma komunikácie v diele samom. Jednoznačný postoj, či už negatívny ale pozitívny, je k snímke prakticky nemožné zaujať, nakoľko s jedná o neustále a nepreniknuteľné zneisťovanie, zneisťovanie a zneisťovanie. ............................ Z toho všetkého sa vynára aspoň jedna všeobjímajúca otázka: Máme pred sebou niečo zaujímavé a obohacujúce? Myslím, že nie. Zbohom, jazyk by mohol byť určite zaujímavý a obohacujúci , ak by nešlo len o ďalší zo série autorových experimentov, kde rekapituluje svoje až punkom nasiaknuté zvyky rozkladania a opätovného skladania filmových elementov do podôb vyvolávajúcich dojem bizarne kubistických kreatúr, ktoré z jeho dielne už dávno poznáme a aspoň mne osobne sa zdajú byť po toľkýkrát nadbytočné, dýchajúce len vďaka kanonickému menu autora, teda asi jediného človeka, ktorý vie, o čo ide, a ktorému je film určený. Ostáva tu masa pochybností, stáleho prevracania názorov a náhľadov na film, ktorý je vo svojom ponorení do seba samého aj tak v nepohnuteľnej, nerozšifrovateľnej pozícii. .............................. Ešte ma napadla taká poznámka za okraj ohľadom "skúmania filmovej reči" - podnetnejší a obohacujúcejší príspevok v tomto smere poskytol súčasnej kinematografii Carlos Reygadas so svojím POST TENEBRAS LUX. (16.09.2014)

Jedna hvězdička za nahatinku. Upřímně řečeno, příliš na mě intelektuálský film. Myšlenky vycházející z několika lidí jako by byly rozstřihány z nějaké knihy a pak náhodně slepené dohromady. Ono by se to možná dalo číst a o každé myšlence popřemýšlet, ale na to není ve filmu čas. Trošku mi to připadalo, že ten čokl, který se tam neustále pletl, to měl ve svých myšlenkách spořádanější, než ta dvojice protagonistů. No, a když jsem nějakou tu myšlenku stačil přece jen vstřebat, tak jsem zjistil, že s ní jako člověk odmítající dnešní liberalismus vůbec nesouhlasím. A to jsem měl Godarda v jeho klasickém období dost rád. (11.11.2017)

Jednou za čas přijde tyhle Godardovi experimentální eseje k chuti... a tahle se povedla rozhodne víc než předchozí Socialismus a jednou se k ní určitě rád vrátím... přesto nedoporučuji 95% místních uživatelů... PS.: Viděno zatím pouze ve 2D, je možné, že po shlédnutí ve 3D přidám hvězdu PPS.: Viděl jsem a přidal jsem. (03.02.2015)

Možná, že kdyby něco takového vzniklo před devadesáti lety, našlo by si to svoje opodstatnění v kontextu rodícího se moderního umění, tedy v kontextu všemožných ismů vymaňujících uměleckou formu z kadlubu přežité dobové konformity (Andaluský pes). V současnosti se však pojem experiment stává nezřídka jen zástupným synonymem pojmu: tvůrčí impotence, což je v případě Godardova filmu ještě podtrženo jakousi lascivní potřebou vykroutit se z okovu imaginační vyčpělosti akcentem kladeným na nesmyslné a stále opakované zobrazování dosti odpudivé nahoty ústřední herecké dvojice. Taktéž stupidní společensko-kritické bláboly v marastu nesmyslných obrazů a vět pouze podtrhují zoufalství, či spíše jen prázdnotu, pronikající krajinou tohoto rádoby uměleckého filmového díla. Škoda, obávám se že ztráta soudnosti bývá u postarších tvůrčích osobností většinou nevratná. (18.12.2021)

Loučit se s jazykem může jen filmař, a to rozhodně ne každý. Tam, kde na různé otázky existují stejné odpovědi (či na jednu otázku různé odpovědi), nelze se vyjádřit lépe, než obrazem. O tom ostatně existuje hojná literatura i z českých zdrojů - např. Miroslav Petříček: Myšlení obrazem či Martin Charvát: Gilles Deleuze. Asignifikantní sémiotika. Co jsem si z filmu odnesl? Žena by měla přijímat květiny nahá... I kdybychom viděli jako pes (nebo jako včela), pořád zůstáváme na lidské jazykové úrovni. (16.08.2021)