Prehnití

„Ty ma už nemiluješ?“ – „Počkaj s tým do zajtra.“ Philippe Noiret mal povesť človeka, ktorý má rád kone, kávu, víno, cigary, život a svoju dedinskú chalupu. Mnohé z toho PREHNITÍ obsahujú. Od prvých záberov na nočné mesto, rozsvietené do chladnej tmy, z filmu dýcha autentická, silná atmosféra, ktorá vás dostane - a už nepustí. Potešia vtipné postavy, zábavné dialógy („Nešiel som k polícii, aby som sa bavil.“ – „To som pochopil.“) a svižný scenár, ktorý nadchne tým, že sa v ňom nič nedeje (až na konci prídu čosi ako akčné scény s kriminálnym príbehom). Režisér sa vďaka tomu mohol sústrediť na silné morálne poučky („Len jediná vec na svete nepočká. Dobré jedlo.“), svojrázne životné filozofie („Keby sa malo všetko zjednodušiť, chodilo by sa umierať do hrobu.“), chémiu medzi postavami a poetickú vôňu štvrte, kde sú doma. Prekvapivo ma ale miestami takmer až pobúrila „zvrhlosť postáv“. Od KLUBU BITKÁROV amorálne svine čakám, ale tu ma skutočne zaskočil policajný šéf frčiaci na kokaíne alebo romantický vzťah medzi skorumpovaným policajtom a prostitútkou. Asi starnem. (11.03.2010)

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)

Tohle je vskutku filmová lahůdka. Má přesně to, co na fimech mám rád, je to něco jiného, než je v ostatních filmech. Od začátku by nejspíš každý čekal, že se mladičký začínající policista bude snažit něco změnit a tím pádem bude hrdina, ale ono ne! Právě naopak! Nechá se zvyklat svým zkorumpovaným kolegou a co víc, stane se z něj ještě větší padouch, než jeho učitel. A co na tomto snímku je nejvíc půvabné? Že celý film skončí dobře :-) (18.09.2008)

Protřelé ztělesnění policejní praxe tak intenzivně přivírá oči před zločinem, až to zavání slepotou. Dělá to, aby okrsek nepřekročil kvóty zatčených, ale hlavně pro svůj prospěch. Jak ale získat na svou stranu nového kolegu teoretika? Dělat z něj blbce k snídani, svačině i obědu nepomáhá, co takhle ženská a hadry jako Belmondo..? Prim hrají uličky Montmartru, inteligentní lehce začernalý humor, laskavý Lai i exkurze do policejních fíglů (telefonní seznam nezanechávající stopy násilí, olovo přišité k vnitřku saka či pouta nad kotníkem). Někdo možná může mít problém se zromantizováním počínání ústředního dua, ale víte co. Věznice jsou plné a svět chce být klamán.. (08.08.2024)

Lehoučká francouzská komedie toho nejlepšího ražení. Zkorumpovaný policajt, který může být zároveň milý a prospěšný? Jedině protřelý Philippe "René" Noiret! Nadšené mládí roku 84 bylo ještě poučitelné a tak vznikla nevídaná dvojka, které by se snad i lekl Pepek Doyle, kdyby ho znova nebozí Amíci poslali jako "francouzskou spojku"... (ale to už nemístně míchám žánry, oba jmenované filmy jsou ve svých vodách perlami). (04.11.2008)